Zatím ale neexistuje veřejně známý účet, který by Washington evropským vládám skutečně předložil. Není známa částka, není jasné, které státy by měly platit, podle jakého klíče by se jejich podíl vypočítával ani na jakém právním základě by Spojené státy požadovaly zpětnou úhradu za pomoc, kterou americká vláda v minulosti poskytla na základě vlastních politických rozhodnutí a rozpočtových pravomocí Kongresu.
Trumpovo prohlášení proto zatím není možné popisovat jako vznik evropského dluhu vůči Spojeným státům. Je to politický požadavek, jehož konkrétní mechanismus teprve musí vzniknout, pokud jej Washington skutečně bude chtít prosadit. Právě tím je ale celá věc strategicky zajímavá. Podstatou nemusí být, zda Evropa nakonec zaplatí několik, desítky nebo vůbec žádné miliardy dolarů. Podstatnější může být změna způsobu, jakým americká administrativa začíná přemýšlet o spojenectví.
Bezpečnostní závazek, který byl po desetiletí chápán také jako nástroj amerického globálního vlivu, se stále častěji převádí do jazyka ceny, nákladů, obchodní bilance a návratnosti. Spojenec už není pouze součástí společného bezpečnostního prostoru. Stále více se stává zákazníkem, u něhož Washington počítá, kolik americká ochrana stojí a kdo ji zaplatí.
Trump nepočítá jen budoucí náklady. Vrací se k minulosti
Tlak Spojených států na evropské členy NATO, aby vydávali na obranu více, není nový. Trump jej prosazoval už během svého prvního prezidentského období a po návratu do Bílého domu jej ještě zesílil. Evropské země skutečně své obranné rozpočty výrazně zvýšily a současně převzaly větší část financování podpory Ukrajiny.
Novější americká politika už také používá model, v němž evropské státy platí za americké zbraně dodávané Kyjevu. Mechanismus Prioritized Ukraine Requirements List, známý jako PURL, vznikl právě na této logice. Ukrajina definuje prioritní vojenské potřeby, Spojené státy mohou dodat zbraně ze svých zásob a evropské země či další spojenci financují jejich pořízení nebo doplnění.
Právě tady se objevuje problematický precedent. Pokud lze minulý bezpečnostní závazek zpětně přepočítat podle dnešního politického názoru na to, kdo měl nést jeho náklady, začíná se měnit samotná předvídatelnost spojeneckého vztahu.
Americká pomoc Ukrajině přitom nebyla charitou poskytnutou Evropě. Washington ji schvaloval proto, že jednotlivé americké administrativy a Kongres považovaly podporu Ukrajiny a oslabování schopnosti Ruska pokračovat v agresi za součást amerického bezpečnostního zájmu. Významná část peněz navíc nebyla jednoduše převedena do Kyjeva, ale financovala americkou výrobu, doplňování vlastních zásob, logistiku a další výdaje související s americkou vojenskou přítomností v Evropě.
Proto je představa jednoduchého „evropského dluhu“ zavádějící. Z politického hlediska je ale Trumpův požadavek mimořádně důležitý. Říká totiž Evropanům, že rozhodnutí jedné americké administrativy nemusí další administrativa chápat jako definitivně uzavřený spojenecký závazek. Může se k němu vrátit a začít znovu diskutovat o jeho ceně.
Amerika má problém nejen s penězi, ale také se zbraněmi
Za Trumpovou rétorikou je navíc mnohem tvrdší vojenská realita. Spojené státy dnes musí současně uvažovat o Rusku a Ukrajině, válce s Íránem, bezpečnosti Izraele, závazcích vůči evropským spojencům a stále důležitější přípravě na možný konflikt v Indo-Pacifiku.
Všechny tyto oblasti potřebují některé stejné druhy moderní munice, protivzdušné obrany a přesných zbraní. Válka s Íránem tento problém dramaticky zvýraznila. Reuters už v srpnu s odvoláním na zdroje obeznámené s americkými zásobami uvedl, že americká armáda během několikaměsíčního konfliktu spotřebovala velmi významnou část některých zásob přesných střel dlouhého dosahu.
Právě to ukazuje, že skutečná otázka není pouze účetní. Ani největší vojenská mocnost světa nemá neomezené množství nejmodernější munice a její výrobní kapacity nelze zvýšit ze dne na den. Pro Evropu je to možná ještě důležitější zpráva než Trumpův požadavek na peníze. Evropské státy po desetiletí počítaly s tím, že v případě vážné krize budou schopny nedostatečné vlastní schopnosti doplnit americkou vojenskou silou, zásobami a průmyslovou kapacitou.
Současné konflikty ale ukazují, že Spojené státy mohou být nuceny stanovovat priority mezi několika válčišti současně. Pokud se Washington bude muset rozhodovat mezi protivzdušnou raketou potřebnou v Evropě, na Blízkém východě nebo v Pacifiku, samotné spojenectví ještě nezaručuje, že Evropa bude vždy první na řadě.
Tím se Trumpova obchodní logika potkává s vojenskou realitou. Washington chce, aby Evropa platila větší část své bezpečnosti, ale současně může být stále méně schopen garantovat, že evropské peníze automaticky znamenají okamžitý přístup k americkým zbraním. Pro evropské vlády tak vzniká silný argument nejen pro vyšší obranné rozpočty, ale především pro vlastní výrobní kapacity.
Z bezpečnostní garance se může stát obchodní vztah
Největší důsledek Trumpova požadavku proto nemusí být finanční. Může být politický. NATO nikdy nebylo pouze obchodní smlouvou, v níž jeden stát prodává bezpečnost ostatním. Americká přítomnost v Evropě byla také nástrojem americké moci. Washington díky ní získával vojenské základny, politický vliv, interoperabilní spojenecké armády, rozsáhlý trh pro svůj obranný průmysl a schopnost spoluurčovat evropskou bezpečnostní politiku.
Čím více Washington převádí bezpečnostní vztah na transakci, tím více může Evropu motivovat k tomu, aby budovala vlastní zbrojní průmysl, protivzdušnou obranu, raketové kapacity, logistiku, satelitní systémy a další schopnosti nezávislé na Spojených státech. Pro Washington by tak mohl vzniknout paradox. Trump chce snížit americké náklady a přimět Evropu, aby za svou obranu platila více. To se už z velké části daří. Pokud ale bude americká politika současně vytvářet pochybnost, zda jsou bezpečnostní závazky dlouhodobě předvídatelné a zda Washington jednou nebude zpětně přepočítávat jejich cenu, může Evropa dojít k závěru, že nestačí utrácet více. Musí být také méně závislá na amerických rozhodnutích.
Trumpův požadavek na zpětnou úhradu pomoci Ukrajině zatím může skončit jako vyjednávací tlak. Bez konkrétní částky, právního mechanismu a dohody evropských států není žádný účet splatný. Právě to musí být řečeno jednoznačně. Politická zpráva už ale byla vyslána. Washington nepočítá pouze s tím, kolik budou jeho spojenci platit za svou bezpečnost zítra. Americký prezident začal veřejně otevírat otázku, zda neměli zaplatit více už včera.
Pokud se tento přístup stane trvalou součástí americké zahraniční politiky, nebude se měnit pouze způsob financování války na Ukrajině. Změní se základní otázka, kterou si evropské vlády kladou při rozhodování o vlastní bezpečnosti. Už nebude znít jen, zda Spojené státy Evropě v krizi pomohou, ale také za jakých podmínek, v jakém pořadí a zda účet za dnešní pomoc nepřijde ještě jednou za několik let. To je pro spojenectví založené především na důvěře mnohem závažnější problém než samotná výše jakékoli faktury.
Zdroje: 1. Reuters – Trump chce po Evropě zpětnou úhradu americké pomoci Ukrajině; 2. Reuters – USA a NATO vytvořily mechanismus evropského financování zbraní pro Ukrajinu; 3. Reuters – Válka s Íránem vyčerpala velkou část některých amerických přesných střel; 4. Reuters – USA upozornily Evropu na zpoždění dodávek zbraní kvůli válce s Íránem









