Veřejná debata o starých a údajně smazaných příspěvcích z Facebooku naráží na dvě zásadní otázky. První se týká technické možnosti, odkud se po tolika letech může vzít archiv zaniklého obsahu. Druhá se vztahuje k věrohodnosti a riziku manipulace, zvlášť pokud se načasování úniku nápadně kryje s politickým momentem. Pokud média tvrdí, že mají k dispozici archiv textů, které měl Filip Turek smazat ještě před svým vstupem do politiky, je třeba rozlišit, co mohl vygenerovat samotný Facebook, co mohl uchovávat někdo třetí a co lze dodatečně zfalšovat tak, aby to působilo autenticky.
Začněme technickou stránkou. Facebook po smazání běžných uživatelských příspěvků uchovává data pouze po omezenou dobu. Po uplynutí retenční lhůty jsou odstraněna i ze záloh, takže neexistuje žádný trvalý interní archiv osobních statusů, který by bylo možné zpětně procházet. Pokud se dnes objevují příspěvky z let 2010 až 2014, téměř jistě nepocházejí z interních databází platformy. Reálně připadají v úvahu jen tři scénáře: někdo si příspěvky ukládal průběžně (například formou screenshotů), někdo v určité době stáhl archiv účtu přes funkci Download Your Information, nebo se stejné texty zachovaly v jiných veřejných zdrojích, například ve webových archivech, na fórech či v notifikačních e-mailech.
Teorie, že by se k dávno smazaným postům dostal zaměstnanec Facebooku díky internímu přístupu, je krajně nepravděpodobná. Přístupy se logují a podléhají kontrolám, přičemž data dlouhodobě odstraněná už v systémech fyzicky nebývají. Takový únik by byl forenzně dohledatelný a pro společnost i jednotlivce extrémně riskantní. Stejně málo pravděpodobné je, že by data poskytly bezpečnostní složky. Bez soudního příkazu a platného právního titulu by šlo o zásah do soukromí, který by byl těžko obhajitelný. I kdyby takové oprávnění kdysi existovalo, data by musela být zachycena v době, kdy ještě na serverech byla, což neodpovídá dnešní situaci. Z hlediska techniky proto nejlépe vysvětluje současné zveřejnění varianta, že někdo mimo platformu archivoval obsah už v době jeho vzniku.
Další rovina je načasování. Pokud by šlo o osobní iniciativu jednotlivce, který si příspěvky ukládal z osobních důvodů, je pravděpodobnější, že by je zveřejnil už při první kandidatuře. Naopak zveřejnění až ve chvíli, kdy se Filip Turek stal kandidátem na ministerský post, naznačuje promyšlenou strategii. To samo o sobě není důkaz o organizované akci, ale zvyšuje pravděpodobnost, že šlo o materiál uchovávaný s vědomím budoucího využití.
O věrohodnosti rozhodují technické detaily. Nejvyšší důkazní hodnotu mají surová data z oficiálního exportu, tedy soubory ve formátu JSON nebo HTML, které lze ověřit podle časových razítek, interních ID, informací o publiku a metadat o použité aplikaci. Pokud redakce pracuje pouze se snímky obrazovky, roste riziko manipulace. Screenshot lze snadno upravit a u starších období je možné odhalit nesrovnalosti v grafickém rozhraní Facebooku. Například sada reakcí („srdíčko“, „naštvaný smajlík“) se objevila až v roce 2016. Pokud tedy údajný snímek z roku 2012 zobrazuje tyto prvky, jde o jasný rozpor. Stejně podezřelé jsou neodpovídající fonty, rozložení ikon, jazykové mutace tlačítek nebo rozdílný formát zobrazení času a zařízení. U mobilních verzí může napovědět i vzhled stavového řádku či rozlišení displeje.
Dalším testem je permalinka a identifikátor příspěvku. Každý post má unikátní číselný kód. Pokud je uveden odkaz, který odpovídá formátu používanému až v pozdější době, nebo se vymyká tehdejšímu schématu, signalizuje to možnou manipulaci. Klíčové je srovnání s nezávislými stopami, např. archivní záznamy, citace na jiných webech nebo záznamy z webového archivu. Pokud se tentýž text objevuje na více místech s historickým časovým razítkem, zvyšuje to důvěryhodnost. Dva nezávislé důkazy ze vzdálených zdrojů (např. mailing list a archiv webu) už obvykle stačí k potvrzení autenticity.
Riziko padělání dnes není teoretické. Moderní grafické nástroje umožňují vytvořit realistickou imitaci rozhraní Facebooku z libovolného období, doplněnou o věrohodná čísla lajků, komentářů či drobné „chyby“, které mají působit autenticky. Obrana spočívá v důsledném ověřování metadat a řetězce držby. Čím víc se příběh opírá jen o obrázky, tím vyšší je riziko manipulace. Naopak kombinace surových exportů, nezávislých archivních kopií a shody s historickým vývojem rozhraní dává materiálu silnou důkazní hodnotu.
Z hlediska pravděpodobnosti lze shrnout několik jistých bodů. Nejpravděpodobnějším zdrojem starých postů Filipa Turka je soukromý archiv třetí osoby nebo starší export dat. Získání obsahu z interních systémů Facebooku po letech je prakticky nemožné. Únik od zaměstnance platformy je velmi nepravděpodobný, stejně jako legální přístup bezpečnostních složek. Pravděpodobnost podvrhu je nízká, pokud redakce doloží surová data a historické stopy, ale vysoká, pokud jsou k dispozici jen izolované screenshoty bez prokazatelného původu nebo s anachronismy v rozhraní.
Pro redakce je zcela zásádní vyžádat si celý balík dat, nikoli jen jednotlivé obrázky. Ideálně kompletní export včetně JSON a metadat, spolu s popisem, kdy a jak byl archiv vytvořen. Smysluplné je pokusit se nezávisle dohledat stejné texty v jiných zdrojích. Pokud Filip Turek tvrdí, že příspěvky nepsal, měl by mít možnost doložit vlastní export svého účtu z příslušného období. Redakce by zároveň měly oddělovat rovinu obsahu od roviny prokazatelnosti, neboť morální soudy mají smysl až po ověření forenzní části.
Závěr je střízlivý. Případ Filipa Turka není technicky záhadný, protože existuje několik běžných cest, jak se staré příspěvky mohly zachovat mimo Facebook. Záhadné zůstává spíše načasování a motivace jejich zveřejnění, které působí jako pečlivě zvolené pro maximální mediální dopad. Pravděpodobnost, že archiv vznikl legální interní cestou, je zanedbatelná. Pravděpodobnost, že jde o dlouhodobě uchovávaný soukromý archiv, je vysoká. Pravděpodobnost padělku závisí na existenci surových dat a nezávislých stop. Bez nich je na místě zdrženlivost, s nimi lze mluvit o silném důkazním základu. Mediální praxe by měla stát na principech ověřitelnosti, transparentního řetězce držby a přesného popisu zdrojů. Právě to totiž odlišuje legitimní investigaci od manipulace.
(Barták, prvnizpravy.cz, repro: youtube)
