Současná válka na Ukrajině i střety v širším prostoru Perského zálivu ukazují, že klasická představa o vojenské převaze se rozpadá před očima. Nestačí mít několik mimořádně drahých zbraňových systémů, pokud proti nim stojí tisíce levných létajících prostředků, které jsou schopny útočit ve vlnách, vyčerpávat protivzdušnou obranu, ničit logistiku a vynucovat si neustálé přesuny jednotek. Ukrajinský velitel bezpilotních sil Vadym Sucharevskyj loni otevřeně varoval, že armády NATO nejsou na válku dronů dost připravené, a zároveň uvedl, že drony už na ukrajinském bojišti způsobují více než 60 procent zničených cílů. Reuters tehdy také připomněl, že Ukrajina v roce 2024 vyrobila 2,2 milionu malých FPV dronů a 100 tisíc dálkových bezpilotních prostředků.  

To je přesně bod, kde je třeba odmítnout pohodlnou iluzi, že dron je jen další technický doplněk k tradiční armádě. Není. Dron se stává základním prvkem bojového systému. A ještě přesněji: rozhodující už není jen samotný dron, ale celý lidský a technický ekosystém, který ho udržuje ve vzduchu, chrání jeho spojení, vyhodnocuje obraz, opravuje poruchy, mění frekvence, plánuje trasy a převádí data do palby dělostřelectva nebo jiného úderu. Moderní armáda se tak mění z armády vojáků a techniky na armádu operátorů, techniků, analytiků, programátorů a specialistů elektronického boje. Tento posun je vidět i v oficiálních českých dokumentech, které už počítají s autonomními a dálkově řízenými systémy, digitalizací velení a robotickými prostředky, ale tempo reality na bojišti dnes běží rychleji než tempo běžné byrokratické modernizace.  

Často se laicky předpokládá, že když je dron levný, je jeho obsluha jednoduchá. Jenže právě zde se rodí největší omyl. U velké části dnešních FPV prostředků stále v zásadě platí vztah jeden pilot na jeden stroj v jednom okamžiku. Ano, objevují se pokročilé systémy, kde jeden člověk zadává úkol více prostředkům najednou a část navigace nebo koordinace přebírá software. CSIS letos upozornil, že Ukrajina směřuje k vyšší míře autonomie, aby snížila přímé zatížení vojáka, a NATO ve svých odborných materiálech popisuje obranné roje dronů, které fungují autonomně, ale stále s člověkem v rozhodovací smyčce. To však není důkaz, že člověk mizí ze systému. Je to naopak důkaz, že se jeho role mění z ručního pilota na manažera mise, supervizora, selektora cíle a koordinátora více platforem najednou.  


Ukrajina i Rusko navíc ukazují, že nejde o okrajový doplněk, ale o masovou disciplínu. Ukrajina pro rok 2025 naplánovala nákup asi 4,5 milionu FPV dronů, tedy trojnásobek oproti roku 2024, a ukrajinské ministerstvo obrany i další oficiální sdělení průběžně dokládají, že programy bezpilotních sil zasahují statisíce cílů ročně. Ministerstvo obrany Ukrajiny v lednu 2026 uvedlo, že program Army of Drones Bonus v roce 2025 přispěl k zásahu téměř 820 tisíc ruských cílů. Na ruské straně zase ukrajinský vrchní velitel Oleksandr Syrskyj letos v únoru tvrdil, že Moskva buduje vlastní síly bezpilotních systémů s plánem dosáhnout až 210 tisíc osob do roku 2030. I kdyby byl tento odhad záměrně nadsazený, ukazuje samotný směr: nejde o desítky expertů, ale o budování nové vojenské masy.  

A právě zde se láme význam pojmu asymetrická válka. Dlouho jsme si ho spojovali hlavně s bojem státu proti partyzánům. Dnes má ale nový význam. Asymetrie vzniká také tehdy, když proti tanku za miliony a raketě za další miliony stojí systém, který stojí řádově méně, lze ho vyrábět v obrovských sériích a jeho ztráta nebolí tak jako ztráta pilotovaného stroje. Reuters letos znovu připomněl, že levné ukrajinské interceptorové drony v cenách kolem tisíce dolarů mohou ničit íránské typy Shahed, zatímco klasické raketové prostředky protivzdušné obrany jsou nesrovnatelně dražší. Konflikt v Perském zálivu tím jen potvrzuje lekci z Ukrajiny: v budoucnu nebude vítězit ten, kdo má nejdražší zbraň, ale ten, kdo má lepší poměr cena, počet, tempo a schopnost doplňovat ztráty.  

Kdo si tedy myslí, že řešením je pouze nakoupit více dronů, ten situaci chápe jen napůl. Dronová válka vyžaduje minimálně pět souběžných vrstev. První je výroba a rychlé doplňování ztrát. Druhá je výcvik operátorů. Třetí je elektronický boj, protože bez ochrany spojení a bez schopnosti rušit protivníka se z dronu stává jen dražší modelářská hračka. Čtvrtá je datová a zpravodajská vrstva, tedy schopnost obraz přetavit v rozhodnutí během minut, nikoli hodin. Pátá je logistika náhradních dílů, baterií, munice, antén, kamer a softwarových aktualizací. Právě proto je důležité, že Armáda ČR už má 533. prapor bezpilotních systémů a že v roce 2025 prošli jeho piloti a operátoři speciálním výcvikem na simulátorech i s britskými instruktory se zkušeností z reálných operací. Stejně důležité je, že AČR posiluje oblast elektromagnetického boje a modernizuje širší systém integrované protivzdušné obrany proti malým a nízko letícím bezpilotním prostředkům. Jenže to je zatím spíše začátek než dostatečná odpověď.  


Kritický problém pro Českou republiku není pouze technický, ale personální a kulturní. Armáda byla dlouho nastavena tak, že prestiž nesla především velká technika a tradiční odbornosti. Jenže asymetrická válka posouvá prestiž jinam. Potřebuje vojáka, který rozumí pilotáži, rádiovému spektru, datovým sítím, improvizované opravě, práci s mapovými daty, vyhodnocení videa i základnímu programování. Potřebuje velitele, který chápe, že levný dron není hračka, ale prostředek ke zkrácení rozhodovací smyčky. Potřebuje důstojníka, který dokáže propojit průzkum, rušení a palbu v jediný tok rozhodnutí. A potřebuje také civilní rezervu, protože v dlouhé válce nevystačí stát jen s úzkou profesionální skupinou. Bez širší základny technicky zdatných lidí z univerzit, průmyslu, modelářské komunity, IT sektoru a aktivních záloh nebude žádná dronová obrana skutečně udržitelná.

Český závěr je tedy tvrdý, ale jasný. Nestačí občas ukázat nový bezpilotní prostředek na veletrhu nebo zařadit několik operátorů do vybraného útvaru. Česká armáda musí začít systematicky vychovávat celé vrstvy personálu pro asymetrickou válku. Ne stovky jednorázově, ale tisíce dlouhodobě. Musí vytvořit souvislý řetězec od náboru přes simulátory, specializované školy a cvičení pod rušením až po spolupráci s domácím průmyslem a univerzitami. Musí stejně vážně budovat obranu proti dronům jako samotné útočné schopnosti. A musí si přiznat, že kdo dnes neumí rychle vycvičit operátora, technika elektronického boje a analytika dat, ten zítra nebude mít moderní armádu, ale jen drahou sbírku techniky připravenou pro minulou válku.

Pokud tuto realitu promítneme na poměry České republiky, vychází ještě zajímavější a pro mnoho čtenářů možná překvapivý obraz. Armáda České republiky má dnes přibližně 27 tisíc profesionálních vojáků a zhruba 4 tisíce příslušníků aktivních záloh. Pokud by měla držet krok s realitou moderní dronové války a vytvořit systém srovnatelný alespoň v relativním měřítku s tím, co dnes budují armády zapojené do současných konfliktů, znamenalo by to potřebu řádově několika tisíc operátorů bezpilotních systémů. Konzervativní odhad by se pohyboval kolem 3 000 až 5 000 operátorů dronů schopných nepřetržitého nasazení v různých jednotkách armády.

Jakmile však použijeme realistický poměr personálu, který dnes vychází z bojiště na Ukrajině, tedy přibližně jeden operátor a pět až sedm dalších specialistů, dostáváme se k úplně jinému číslu. Takový systém by vyžadoval dalších 15 000 až 35 000 techniků, analytiků, specialistů elektronického boje, instruktorů, logistických pracovníků a pracovníků průmyslové podpory.

Celkově by tedy plnohodnotný ekosystém moderní dronové války mohl v českých podmínkách znamenat 20 000 až 40 000 lidí, kteří by byli přímo nebo nepřímo zapojeni do bezpilotních systémů, jejich výroby, údržby, vývoje a nasazení.

To je číslo, které ukazuje skutečný rozsah technologické revoluce ve vojenství. Drony nejsou jen novou zbraní. Jsou novým typem armády. A právě na schopnosti vycvičit dostatek lidí pro tento systém může v budoucnu záviset, zda bude stát schopen v moderním konfliktu obstát.