Evropská bezpečnostní architektura se v posledních letech ocitla v bodě, kdy se rétorika o strategické autonomii stále více rozchází s reálnými schopnostmi jednotlivých států i celé Unie. Zatímco političtí lídři opakovaně zdůrazňují nutnost posílit vlastní obranné kapacity, praxe ukazuje, že Evropa zůstává fragmentovaná, technologicky závislá na Spojených státech a neschopná rychle a koordinovaně reagovat na bezpečnostní výzvy, které se na kontinentu kumulují. Vnější tlak v podobě pokračující války na východě Evropy a rostoucí nestability v sousedních regionech odhaluje, že velká část obranných slibů zůstává spíše politickým gestem než výsledkem systematické a dlouhodobé práce.
Formální dokumenty Evropské unie hovoří o posilování společné obranné politiky, o potřebě investic do průmyslové základny i o lepší koordinaci mezi členskými státy. Realita za těmito prohlášeními však ukazuje, že jednotlivé vlády stále upřednostňují národní zájmy před společným plánováním. Obranné zakázky se rozdělují podle politických kompromisů, nikoli podle skutečných potřeb evropské bezpečnosti, a standardizace výzbroje i výcviku postupuje pomalu. V důsledku toho je evropská obrana složena z mozaiky rozdílných systémů, které spolu často nejsou plně kompatibilní, což snižuje efektivitu společného působení v případě krize.
Závislost na amerických dodávkách vojenské techniky zůstává jedním z nejviditelnějších projevů této nerovnováhy. Přestože se v evropském prostoru opakovaně hovoří o nutnosti budovat vlastní obranný průmysl, praxe ukazuje, že v klíčových oblastech, jako je protivzdušná obrana, letectvo nebo pokročilé systémy velení a řízení, Evropa stále spoléhá na technologie vyvinuté a vyráběné mimo svůj kontinent. Tento stav není jen otázkou vojenské techniky, ale i politické autonomie, protože závislost na externích dodavatelích omezuje schopnost Evropy rozhodovat o své bezpečnosti zcela samostatně. Analýzy evropské bezpečnostní politiky opakovaně upozorňují, že bez hlubší integrace obranného průmyslu a bez společného plánování investic zůstane evropská obrana dlouhodobě slabá, jak ukazuje například oficiální přehled základních rámců společné bezpečnostní a obranné politiky Rady EU.
Dalším problémem je rozdílné vnímání hrozeb napříč evropskými státy. Zatímco země na východním křídle vnímají bezpečnost především prizmatem vojenské hrozby, státy na jihu kladou důraz na migraci a nestabilitu v severní Africe a na Blízkém východě. Tento rozpor se promítá do rozdělování zdrojů i do politických priorit, což komplikuje vytvoření jednotné strategie. Evropská obrana tak často reaguje spíše na aktuální politické tlaky než na dlouhodobě definované cíle, což oslabuje její důvěryhodnost i schopnost plánovat.
Bezpečnost Evropy se navíc neomezuje pouze na klasické vojenské hrozby. Hybridní operace, kybernetické útoky, sabotáže kritické infrastruktury a informační kampaně se staly běžnou součástí současných konfliktů. Přesto je odolnost evropských společností vůči těmto formám tlaku stále nerovnoměrná. Zatímco některé státy investují do ochrany energetických sítí a komunikačních systémů, jiné zůstávají zranitelné kvůli nedostatku financí, odborníků nebo politické vůle. Tato nerovnováha vytváří slabá místa, která mohou být v případě krize zneužita k oslabení celé Unie.
Rétorika o evropské obranné autonomii tak stále naráží na tvrdou realitu omezených kapacit, pomalého rozhodování a vnitřních rozporů. Bez hlubší politické shody, dlouhodobého financování a skutečné ochoty vzdát se části národní kontroly ve prospěch společných řešení zůstane evropská obrana spíše souborem dílčích iniciativ než funkčním systémem schopným čelit současným hrozbám. Bezpečnost Evropy bez iluzí proto znamená přiznat si, že současný stav neodpovídá ambicím a že bez zásadní změny přístupu zůstane kontinent odkázán na vnější oporu i v otázkách, které se bezprostředně týkají jeho vlastní stability.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
Zdroje: 1. Bezpečnost a obrana EU a její role při ochraně občanů; 2. Strategic Compass EU pro bezpečnost a obranu 2030; 3. Realita evropských obranných projektů a závislost na US zbraních; 4. Výzvy společného evropského projektu FCAS a jeho fragmentace; 5. Úvahy o samostatné jaderné obranné kapacitě a kritika bezpečnosti
