„Pravicový člověk čerpá své znalosti o světě z historie. Levičák je získává z představivosti budoucnosti. Pravičák vychází z otázky, jaký je svět, levičák z toho, jaký by měl být.“ Tento často citovaný výrok, připisovaný německému publicistovi Manfredu Kleine Hartlageovi, bývá používán jako stručná definice rozdílu mezi pravicovým a levicovým uvažováním. V českých podmínkách však působí spíše jako nepříjemné zrcadlo. Ne proto, že by pravice historii neznala, ale proto, že z ní dlouhodobě odmítá vyvozovat praktické důsledky.
ODS i TOP 09 se léta hlásí k rozpočtové odpovědnosti, k omezené roli státu a k důrazu na osobní odpovědnost. Jakmile však přijde okamžik skutečného politického rozhodování, tyto zásady se rozpouštějí v koaličních dohodách a marketingových formulacích. Místo strukturálních reforem sledujeme sérii kompromisů, které zachovávají růst státní moci, regulací i zadlužení. Historická zkušenost s tím, kam podobný přístup vede, zůstává bezpečně uložená v učebnicích, zatímco každodenní politika se řídí krátkodobým pohodlím a strachem z konfliktu.
Česká pravice tak dnes nenaplňuje ani vlastní deklarovanou identitu. Převzala slovník realismu, ale vyprázdnila jeho obsah. Místo otázky, jaký svět skutečně je, se stále častěji zabývá tím, jaký by měl vypadat, aby neurazil koaliční partnery, mediální prostředí či vybrané voličské skupiny. Právě zde se ztrácí její politická tvář. Pravice se přestává opírat o zkušenost a začíná soupeřit s levicí na poli, které jí nikdy nepatřilo.
Levice je v tomto ohledu paradoxně čitelnější. Sociální demokracie, Piráti i další progresivní proudy otevřeně pracují s vizí budoucnosti a s představou státu jako nástroje, který má společnost aktivně formovat. Neskrývají, že vycházejí z normativního pohledu na svět. Jejich slabinou není neupřímnost, ale trvalé přehlížení historických důsledků podobných politik. Zadlužování, neefektivita a postupná eroze odpovědnosti jednotlivce se opakují jako vedlejší produkt těchto vizí, aniž by to vedlo k zásadnímu přehodnocení.
Do tohoto obrazu vstupují nové a protestní strany, které slibují překonání tradičního dělení na pravici a levici. Ve skutečnosti však často nenabízejí ani zkušenost, ani ucelenou představu o fungování státu. Jejich politika stojí na jednoduchých heslech, technokratickém jazyce nebo na osobní autoritě lídra. Obsah je nahrazován dojmem změny, zatímco analýza reality zůstává stranou.
Citovaný výrok tak v českých podmínkách nepoukazuje jen na ideový rozdíl. Odhaluje hlubší selhání politické kultury. Levice se pohybuje ve světě představ, pravice se obává světa takového, jaký skutečně je, a nové politické projekty se realitě vyhýbají úplně. Výsledkem je politika, která ztratila schopnost pojmenovat své limity, nést odpovědnost a přiznat, že bez respektu k minulosti nelze věrohodně řídit budoucnost. V takovém prostředí se realita nestává východiskem, ale překážkou, kterou je třeba komunikačně obejít.
(Jiří Chmelík, prvizpravy.cz, foto: zai)
