Debata o transparentnosti zahraničního financování se v českém prostředí obvykle vede jedním směrem. Ptáme se, kdo ze zahraničí financuje organizace, média, think tanky nebo iniciativy, které působí v České republice a snaží se ovlivňovat veřejnou debatu. Jenže stejná debata má i opačný směr, o němž se mluví výrazně méně. Český stát totiž sám prostřednictvím svých institucí a programů financuje v zahraničí projekty, které mají zjevně politický, hodnotový nebo aktivistický rozměr. Nejde přitom o okrajový detail, ale o oficiální součást české zahraniční politiky. Právě proto by měla být podrobena stejně přísné veřejné kontrole jako zahraniční peníze proudící k nám.  

Ministerstvo zahraničních věcí samo otevřeně uvádí, že Transition Promotion Programme slouží k podpoře lidských práv a demokracie a že místní přechodové projekty jsou realizovány místními nevládními organizacemi ve spolupráci s českými ambasádami po celém světě. V materiálech české zahraniční politiky se výslovně říká, že tento nástroj má pomáhat vytvářet a posilovat demokratické instituce, občanskou společnost, právní stát, dobrou správu věcí veřejných a že specifickou prioritou je podpora svobodných médií a obránců lidských práv. To nejsou technické formulace bez významu. To je přímé přiznání, že český stát financuje v jiných zemích projekty, jejichž cílem je ovlivňovat tamní veřejný a institucionální prostor.  


Jenže právě zde začíná problém, o kterém se doma mluví příliš málo. Jakmile stát používá peníze daňových poplatníků na projekty podporující občanskou společnost, média, veřejnou debatu nebo institucionální změny v cizích zemích, přestává jít pouze o neutrální humanitární pomoc. Jde o politiku. Může být vedena ušlechtile, může mít bezpečnostní či morální logiku, ale pořád je to politika. A jako každá politika musí snést otázku, zda má jasný mandát, zda je přiměřená, zda slouží skutečným zájmům České republiky a zda není realizována v režimu, kterému běžný občan téměř nemá šanci porozumět.  

Oficiální přehledy ukazují, že transformační program míří do konkrétních zemí, které české ministerstvo označuje za prioritní z hlediska zahraniční politiky. Materiál CzechAid za rok 2024 uvádí mimo jiné Arménii, Bělorusko, Bosnu a Hercegovinu, Gruzii, Kosovo, Kubu, Moldavsko, Myanmar, Srbsko, Ukrajinu a Vietnam. Současně jednotlivé ambasády pravidelně vypisují výzvy na lokální projekty zaměřené na podporu demokracie, lidských práv a svobodných médií. Nejde tedy o jednorázový experiment, ale o dlouhodobý systém rozložený do více teritorií a více typů aktivit.  

Kritická otázka zní, kdo vlastně rozhoduje o tom, které projekty jsou hodné podpory, podle jakých kritérií se vybírají místní partneři a jak se vyhodnocuje skutečný dopad těchto aktivit. Veřejnost se totiž z oficiálních formulací dozví, že program podporuje demokracii, svobodná média a občanskou společnost, ale už mnohem hůř dohledá, jak přesně se rozhodovalo o jednotlivých grantech, kdo byl doporučen českou ambasádou, jaké místní vazby mají příjemci a zda nejde o podporu jedné části tamní občanské či politické scény proti jiné. A právě tady vzniká napětí, které nelze obejít slovníkem o univerzálních hodnotách. Jakmile stát financuje subjekty zasahující do veřejného prostoru jiné země, vždy už vybírá, koho posílí a koho obejde. A to je mocenský akt, nikoli jen technická pomoc.  

Další vrstva problému je domácí. Uživatel české politiky si zcela oprávněně může položit otázku, zda mezi českým neziskovým, expertním a aktivistickým prostředím a těmito zahraničními programy nevzniká uzavřený okruh. Tedy prostředí, v němž jedni aktéři pobírají zahraniční podporu pro svou činnost doma, současně vystupují jako experti či partneři státu, a pak se podílejí i na projektech financovaných z českých veřejných prostředků v cizině. Nemám tu teď důkaz pro tvrzení, že jde o obecně platný mechanismus napříč celým systémem, a nebylo by poctivé to tvrdit bez konkrétních jmen a smluv. Je ale zcela legitimní upozornit, že bez vysoké míry otevřenosti takové riziko existuje a veřejnost nemá snadný způsob, jak podobné vazby sama zkontrolovat. Proto je potřeba debatovat nejen o zahraničních penězích vstupujících k nám, ale i o českých veřejných penězích směřujících ven.  


A právě zde se kruh uzavírá. Kdo dnes požaduje transparentnost po neziskových organizacích, think tancích a médiích financovaných ze zahraničí, měl by stejnou měrou požadovat transparentnost po českém státu, když financuje politicky citlivé projekty v zahraničí. Jinak by šlo o dvojaký metr. Nelze věrohodně tvrdit, že cizí peníze v našem prostoru představují problém, a současně přehlížet, že české veřejné peníze jsou používány k hodnotovému a institucionálnímu působení jinde. Buď budeme měřit transparentnost všem, nebo z celé debaty zůstane jen ideologický nástroj proti vybraným protivníkům.  

Ve skutečnosti tu nejde o útok na občanskou společnost ani o odmítnutí zahraniční politiky založené na hodnotách. Jde o elementární zásadu odpovědnosti za veřejné peníze. Projekty placené z daní českých občanů musejí být srozumitelně obhajitelné, kontrolovatelné a otevřeně popsané. Pokud stát podporuje v cizině aktivity, které mají zjevný politický a aktivistický rozměr, nemá být tato skutečnost schována za neurčité formulace o spolupráci a rozvoji. Má být popsána přesně. Jen tak se dá zabránit tomu, aby se z veřejně financované podpory demokracie nestal uzavřený systém, který si sám vytváří své partnery, své experty a své legitimizační kruhy bez skutečné veřejné kontroly.  

A to je také hlavní lekce pro českou debatu. Transparentnost zahraničního vlivu nelze brát jednostranně. Nestačí se ptát, kdo financuje cizí aktéry u nás. Stejně důležité je ptát se, koho financujeme my, proč to děláme, kdo o tom rozhoduje a jaké zájmy tím skutečně sledujeme. Teprve tehdy začne být debata o transparentnosti poctivá. A teprve tehdy bude možné říci, že nejde o ideologický boj, ale o skutečnou kontrolu moci a peněz.