Debata o tom, zda Čína může převzít geopolitickou iniciativu bez přímé konfrontace, není nová, ale v posledních letech nabývá na naléhavosti. Argument, že Peking může „vyhrát defaultem“, tedy nikoli vlastním brilantním výkonem, nýbrž selháním soupeřů, vystihuje podstatu současné krize západního vedení. List Financial Times upozorňuje na to, jak kombinace vnitřní nestability v USA, eroze důvěry v demokratické instituce a roztříštěnosti západní politiky vytváří prostor, v němž Čína nemusí riskovat otevřený střet, aby posilovala své postavení ve světě.
Tento pohled je však potřeba číst kriticky. Čína totiž nevyhrává jen pasivně díky chybám druhých, ale také aktivně těží z prostředí, které sama spoluvytváří. Dlouhodobě profituje z otevřenosti globálního obchodu a technologických toků, zatímco doma udržuje přísnou kontrolu nad informacemi, kapitálem i společností. Tento asymetrický přístup vytváří nerovné podmínky, jež deformují samotný rámec mezinárodní soutěže. Západ přitom často reaguje pozdě, váhavě a bez jasné strategie, čímž potvrzuje obraz slabosti, který Peking s oblibou využívá ve své diplomatické komunikaci vůči globálnímu Jihu.
Kritickým bodem zůstává role Spojených států. Pokud největší západní mocnost vysílá do světa signál, že instituce jsou jen překážkou politické vůle, že právo je relativní a spojenecké závazky jsou předmětem okamžité výhodnosti, podkopává tím vlastní pozici více než jakákoli čínská propaganda. Nejde jen o osobu prezidenta, ale o systémový problém, kdy americká politika osciluje mezi extrémy a není schopna nabídnout stabilní a čitelnou linii. Pro partnery v Evropě i Asii je pak racionální hledat pojistky jinde, ať už v regionálních uskupeních, nebo v opatrném sbližování s Čínou v dílčích oblastech obchodu a investic.
Současně je však iluzorní představa, že čínský model představuje dlouhodobě atraktivní alternativu pro většinu světa. Autoritářská stabilita má své limity, zejména pokud se ekonomický růst zpomaluje, demografické trendy se obracejí proti režimu a strukturální problémy finančního sektoru zůstávají neřešeny. To, že část zemí volí pragmatickou spolupráci s Pekingem, neznamená, že by přijímaly jeho politický model jako vzor. Spíše se snaží maximalizovat vlastní manévrovací prostor v prostředí, kde Západ působí nejistě a rozpolceně.
Zásadní slabinou západního přístupu je neschopnost spojit hodnoty s realistickou politikou. Na jedné straně se deklaruje obrana demokracie a právního státu, na straně druhé se tolerují ekonomické závislosti, které oslabují vlastní vyjednávací pozici. Kritika Číny za porušování práv je pak vnímána jako selektivní a pokrytecká, pokud zároveň pokračují obchodní vztahy bez jasných podmínek a ochrany strategických sektorů. Tento rozpor podkopává morální autoritu Západu a posiluje čínský narativ o tom, že jde pouze o boj o moc maskovaný řečmi o hodnotách.
Pokud má Západ zabránit tomu, aby Čína „vyhrála defaultem“, musí přestat spoléhat na setrvačnost minulých dekád. Vyžaduje to návrat k předvídatelné zahraniční politice, posílení vnitřní soudržnosti a schopnost nést krátkodobé náklady spojené s omezením strategických závislostí. Bez toho se geopolitická hra bude rozhodovat nikoli na základě kvality modelů, ale podle míry chaosu a nekompetence, kterou soupeři dokážou vzájemně odhalit. V takovém prostředí pak není vítězem ten, kdo nabízí lepší vizi světa, ale ten, kdo dokáže nejdéle těžit ze slabosti druhých.
(Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: x)
Zdroj: https://www.ft.com/content/9784d307-f0d0-4c1e-b81a-0f89b426c1dc
