Čína zrychluje stavbu ponorek, USA ztrácejí tempo

politika

Rychlá expanze čínských jaderných ponorek odhaluje strukturální slabiny USA a selhání jejich loděnic, které nedokážou držet krok s rostoucí asertivitou Pekingu.

Čína zrychluje stavbu ponorek, USA ztrácejí tempo
Ilustrační foto
22. února 2026 - 01:56

Zrychlené tempo, s nímž Čína v posledních letech spouští na vodu jaderné ponorky, nepředstavuje jen technickou zajímavost nebo statistickou kuriozitu, ale obnažuje hlubší problém americké strategické setrvačnosti a dlouhodobého podfinancování průmyslové základny, na níž stojí námořní převaha Spojených států. Zatímco Peking systematicky rozšiřuje kapacity svých loděnic a přizpůsobuje je potřebám masivní výstavby, Washington se utápí v kombinaci zpoždění, přebujelé byrokracie a chronických rozpočtových přetahů, které v praxi znamenají méně hotových plavidel v době, kdy je potřeba spíše navyšovat než udržovat stav. Data vycházející ze satelitních snímků loděnic ukazují, že čínská produkce v posledním pětiletí předčila americkou nejen počtem spuštěných trupů, ale i celkovým výtlakem, což je signál, že Peking již neusiluje o dílčí dorovnání, nýbrž o systematické narušení dosavadní převahy USA v podmořské doméně. Podrobná data a odhady, z nichž tento komentář vychází, shrnuje původní text publikovaný na webu zpravodajské stanice CNN.

Oficiální mlčení čínských úřadů ohledně velikosti flotily navíc zvyšuje nejistotu a posiluje asymetrii informací, s níž musí americké plánování pracovat. Spojené státy se tak ocitají v paradoxní situaci, kdy jejich otevřenost a transparentnost, jakkoli žádoucí v demokratickém systému, poskytuje protivníkovi lepší přehled o slabinách a výpadcích ve výrobě. To je umocněno faktem, že americké loděnice dlouhodobě nedokážou plnit ani vlastní cíle výstavby útočných ponorek, natož reagovat na skokové navýšení produkce na druhé straně Tichého oceánu. Kritické je, že tento deficit není výsledkem jednorázového selhání, ale součtem let zanedbávání investic do kapacit, pracovní síly a dodavatelských řetězců, které dnes nelze rychle napravit pouhým politickým prohlášením.


Čínský důraz na jaderné nosiče balistických střel a víceúčelové ponorky zároveň posiluje její schopnost působit v širším prostoru Indo Pacifiku a vytváří tlak na americké síly rozmístěné v regionu. Ačkoli technologická úroveň čínských plavidel podle odborných hodnocení stále zaostává za americkými a evropskými konstrukcemi zejména v oblasti tichosti a senzorové výbavy, samotná kvantita má v námořním soupeření význam, který nelze bagatelizovat. Více trupů ve vodě znamená více hlídkových oblastí, větší zatížení protivníkových protiponorkových kapacit a vyšší riziko, že v krizové situaci nebude možné všechny hrozby včas monitorovat. Americká spoléhavost na technologickou převahu tak může v prostředí rostoucí početní asymetrie narazit na své limity.

Ještě znepokojivější je skutečnost, že Washington vstupuje do tohoto období s vyhlídkou na dočasný pokles počtu vlastních útočných ponorek v důsledku vyřazování starších jednotek a zpoždění nových programů. Očekávané období snížených kapacit, o němž varují odborné analýzy, není náhodnou epizodou, ale přímým důsledkem dlouhodobě podceněné průmyslové reality. Zatímco politická rétorika zdůrazňuje nutnost odstrašení a udržení svobody plavby, skutečná schopnost tuto rétoriku naplnit se odvíjí od kapacity loděnic dodat včas a v odpovídající kvalitě potřebná plavidla. V tomto ohledu působí americká strategie spíše jako soubor deklarací než jako realistický plán opřený o reálné výrobní možnosti.


Další vrstvu problému představují závazky vůči spojencům, které sice posilují politické vazby, ale krátkodobě zatěžují vlastní kapacity Spojených států. Přesuny plavidel a technologií v rámci bezpečnostních partnerství mohou mít v delším horizontu pozitivní efekt, avšak v okamžiku, kdy samotné americké námořnictvo čelí propadu počtů, působí tyto závazky jako další tlak na již tak napjatý systém. Výsledkem je situace, kdy se Spojené státy ocitají v roli aktéra, který sice disponuje silným strategickým diskurzem, avšak prakticky ztrácí tempo v oblasti, jež je pro námořní rovnováhu klíčová.

Celý vývoj ukazuje, že čínská expanze ponorkového loďstva není izolovaným technickým projektem, ale součástí širší, dlouhodobě promýšlené snahy o posun globální mocenské rovnováhy. Americká reakce zatím působí spíše reaktivně než proaktivně a naráží na limity vlastního systému, který byl dlouho nastaven na pohodlnou převahu, nikoli na soutěž s protivníkem schopným rychle mobilizovat průmyslové zdroje. Pokud se tento trend nezmění, hrozí, že dosavadní americká dominance v podmořském prostoru se stane spíše historickou vzpomínkou než reálným pilířem odstrašení. 



Anketa

Má podle Vás Petr Pavel v roce 2028 znovu usilovat o funkci prezidenta republiky?