„Evoluční biologové a genetici říkají, že se s osudem už rodíme. Nese to odborný název genetický determinismus.
Aristoteles, Tomáš Akvinský a následně v 17. století britští empirici v čele s Johnem Lockem hlásali, že člověk se rodí jako nepopsaný kus papíru (tabula rasa) a veškeré vlastnosti a schopnosti získává až životními zkušenostmi. Mýlili se a opak je pravdou. Dnešní věda dává naopak za pravdu Spinozovi, Schopenhauerovi a Nietzschemu, kteří říkali, že jsme vězni svých genů a výchova a prostředí, ve kterém vyrůstáme má jen nepatrný vliv na to, jakými jsme lidmi. Je potřeba si uvědomit, že nás ve většině případů vychovávají rodiče, kteří nám geny předali.
Geny získáváme v 50% podílu od každého z rodičů. Geny mezi sebou soupeří, tudíž není jasné, které povahové vlastnosti, od kterého rodiče získáte. Velmi dobře celý proces popsal britský zoolog a evoluční biolog Richard Dawkins ve své knize z roku 1976 Sobecký gen.
Intelekt, talent, pracovitost, lenost, sklon k závislostem, schopnost se vzdělávat, radovat, být šťastný... prostě úplně všechno, co nás utváří v jedinečnou lidskou bytost, je nám přírodou (geny) dáno a je po celý život neměnné a nezměnitelné.
Religiózní spoluobčané pro to mají krásnou větu - Komu není shůry dáno, v apatice nekoupí. Vůle je to jediné, čím může potlačovat nebo naopak umocňovat své charakterové rysy.
Nietzsche říká „Vůle - tak sluje osvoboditelka, jež přináší radost" Bohužel i síla vůle je vám geneticky dána. Proto, když vidím ty reklamy, kde vám slibují, že každého naučí, jak vydělat spoustu peněz, jak se do roka naučit jakýkoliv jazyk a mnoho dalších podobných věcí. Mám pro vás špatnou zprávu, nenaučí. Pokud nemáte příslušné schopnosti, nenaučí.
Lidé bohužel vidí sami sebe v mnohem lepším světle, než jaká je skutečnost. Přeceňují svoje možnosti a schopnosti, což je přivádí neustále do problémů a slepých uliček. Říkají tomu výzva, aby je realita opakovaně ujistila, že tudy cesta pro ně nevede. A tady se dostáváme ke slovu prevence.
Poznání sama sebe je velmi obtížné a osobně si myslím, že se to člověku podaří až při dlouhodobé samotě. Oscar Wilde říká, že život je jedna velká divadelní scéna.
Ano, jinak se chováme a mluvíme ke svým dětem, jinak ke svému šéfovi v práci, jinak ke svým rodičům a jinak ke svým přátelům. Prostě jdeme z role do role, abychom každý večer vlastně nevěděli, kdo doopravdy jsme.
Jen těžce si přiznáváme a přijímáme to, že nejsme tak dokonalí, jak si o sobě myslíme, že vlastníme i spoustu nám daných nehezkých vlastností, s kterými vůlí bojujeme, někdy úspěšně, někdy méně. Někdo chytrý řekl, že nejlepší věci jeho života byly ty, které nikdy neudělal...
Ano, jsou situace, v kterých opakovaně selháváte, pokud včas pochopíte, že jediná úspěšná cesta pro vás je vyhnout se jim, jste vítězi života.
Nejlepším příkladem prevence jsou alkoholici a drogově závislí. Neurotransmiter dopamin se navazuje na receptory v mozku a je zodpovědný za radosti našeho života. Uvolňuje se po jídle nebo sportu, aby nám život dělal příjemnější. Někteří jedinci potřebují zaplavit mozek dopaminem mnohem více než ostatní. Alkohol a drogy jim to umožňují.
Také jsme psali:
Zlaté české ručičky a zástup úřednických darmošlapůŘíkají tomu nemoc, ale přesnější výraz je genová dispozice, Stejně tak jako následná závislost. Většina z nich stojí před rozhodnutím žít nebo úplně a navždy přestat.
Není nic mezi tím. Zpravidla až pud sebezáchovy nám umožní změnit situací. Člověk už je takový, potřebuje náraz do železobetonové zdi, aby pochopil. Bohužel i tehdy pochopí jen na určitou dobu, dokud se jeho život nestabilizuje, aby se znovu vydal vstříc staronovému zklamání.
Přesto, že to nejsou nikterak naděje plná slova a postrádají motivační náboj, závěr bude zcela konejšivý. Vše, co se vám doposud stalo a v budoucnosti stane, se nemohlo stát jinak. Vše je genová výbava a její následná kauzalita. Proto k sobě nebuďte příliš kritičtí. Amor fati - neboli láska a přijetí svého osudu, to nám radí Nietzsche," uzavřel svůj příspěvek na svém facebookovém profilu Radek Votruba.
(Radek Votruba, foto: arch.)
