V době ekonomických nejistot, kulturních střetů a důvěryhodnostní krize institucí se stává vzestup evropské pravice hegemonem veřejné debaty. Pojďme si rozebrat, co za tímto vzestupem stojí.

1. Pravice jako hlas rozhořčených: Emocionální dominance nad racionální debatou

Zatímco tradiční levice se snaží nabízet složité, vyvážené odpovědi na otázky globalizace, migrace nebo klimatických změn, pravicové strany jdou přímější cestou. Nabízejí jednoduchá, srozumitelná a emočně silná řešení.

Slova jako „národ“, „řád“, „ochrana“, „bezpečí“ či „tradice“ mají vysokou mobilizační sílu, obzvlášť v kontextu deziluze z EU, války na Ukrajině, rostoucích cen a kulturních změn.

2. Migrace jako středobod pravicové agendy

Nejvýraznější mobilizační téma pravice od roku 2015 zůstává nelegální i legální migrace. Uprchlická krize vytvořila předpoklady k trvalé změně evropské politické rovnováhy:

• AfD v Německu zaznamenala růst díky odporu vůči politice „otevřených dveří“ Angely Merkelové.
• Národní sdružení (RN) Marine Le Penové proměnilo migrační otázku v symbol kulturní obrany.
• Chega v Portugalsku, původně bezvýznamné uskupení, boduje s tvrdou protiimigrační rétorikou navzdory relativně nízké migraci.
• Bratři Itálie (FdI) využívají obraz „ohrožené Evropy“ proti africké migraci ve Středomoří.

Pravice tím získává podporu nejen u radikálních voličů, ale i u části umírněné populace, která vnímá změny ve společnosti jako chaos nebo ztrátu kontroly.

3. Kulturní války a obrana tradičních hodnot

Evropská pravice se naučila využívat kulturních střetů (gender, LGBT práva, multikulturalismus, cenzura na sociálních sítích) jako páku k mobilizaci voličů.

Tvrdí, že západní společnost je „ohrožena dekadencí“, že tradiční hodnoty jsou pod útokem, a že „Brusel“ nutí národům agendu, která neodpovídá jejich kulturnímu dědictví.


4. Nedůvěra v EU, globalizaci a elity

Pravicové strany stále častěji kombinují nacionalismus s ekonomickým protekcionismem, přičemž útočí na nadnárodní struktury, nadnárodní korporace i globální instituce. Tato rétorika rezonuje především tam, kde se obyvatelé cítí vyloučeni z globalizace (deindustrializované regiony), je vysoká nedůvěra k médiím a justici a zároveň panuje dojem, že Brusel diktuje zákony bez demokratické kontroly.

Tento „antielitářský“ rámec dovoluje pravici oslovovat jak nižší třídy, tak část střední třídy, obzvlášť v časech ekonomických otřesů.

5. Digitální dominance a moderní marketing

Pravice umí pracovat se sociálními sítěmi a algoritmy. Zatímco levicové strany často spoléhají na klasická média a pomalou kampaň, pravicové síly budují vlastní mediální ekosystémy (YouTube, Telegram, TikTok), používají memetiku a virální kampaně a často útočí na city místo předkládání faktů.

Například italská premiérka Meloniová, německá AfD nebo španělská Vox systematicky využívají online platformy k šíření jednoduchých sdělení a budování identity „boje proti systému“.

6. Silné osobnosti a charisma

V době krize hledají voliči silné, rozhodné, srozumitelné vůdce. Pravicové strany často staví na charismatických lídrech, kteří se stylizují do role ochránců národa:

• Viktor Orbán – „obránce Maďarska“
• Marine Le Penová – „hlásná trouba obyčejných lidí“
• Giorgia Meloniová – „matka Itálie“
• André Ventura (Chega) – „hlas těch, co byli umlčeni“

Takové postavy působí jako alternativa k anonymním stranickým strukturám a technokratickým premiérům, kteří selhali v řešení krizí. Pojďme se podívat na příklady z jednotlivých evropských zemí:

Francie
Národní sdružení (Rassemblement National) vedené Marine Le Penové se stalo trvalou opoziční silou, která atakuje prezidentské volby s reálnou šancí na vítězství. Její důsledná protiimigrační a euroskeptická politika jí získává stále širší podporu, zejména mezi dělnickými vrstvami a v chudších regionech.

Itálie
Giorgia Meloniová a její strana Bratři Itálie (Fratelli d’Italia) jsou dnes nejsilnější pravicovou silou v zemi. Po nástupu k moci v roce 2022 upevnila Meloni svou pozici jako premiérka a kombinuje konzervativní hodnoty s tvrdým postojem vůči migraci a EU.

Německo
Alternativa pro Německo (AfD) se prosazuje především na východě země, kde v některých spolkových zemích dosahuje druhého nebo dokonce prvního místa. Její program je postaven na odporu vůči migraci, zelené transformaci a unijním politikám.

Španělsko

Portugalsko
Donedávna považovaná za „imunní“ vůči extrémní pravici, dnes čelí Portugalsko prudkému vzestupu strany Chega. Ve volbách v roce 2025 se stala třetí nejsilnější parlamentní stranou, přestože migrace zde není dominantním problémem. Její úspěch je založen na antisystémové rétorice a apelu na „tichou většinu“.

Maďarsko
Viktor Orbán a jeho strana Fidesz již více než dekádu ovládají maďarskou politiku. Orbán vytvořil model neliberální demokracie, který spojuje nacionalismus, prorodinnou politiku a mediální kontrolu. Inspiruje další pravicové síly napříč kontinentem.

Česká republika
SPD Tomia Okamury se profiluje jako hlavní nositel protiimigračního a protibruselského diskurzu. Část konzervativních prvků zároveň absorbuje i vládní ODS. Kombinace témat národní suverenity, odporu k Green Dealu a ochranářské rétoriky rezonuje především mimo velká města.

Polsko
Navzdory ztrátě vládní moci v roce 2023 zůstává Právo a spravedlnost (PiS) klíčovou silou polské pravice. Její nacionalistická a konzervativní politika nadále nachází oporu zejména na venkově a mezi staršími voliči. PiS zůstává vlivnou součástí evropského pravicového spektra.

Pravice není dočasnou vlnou, ale strukturální změnou

Závěrem lze konstatovat, že evropská pravice není jen reakcí na aktuální krize, ale mění politický jazyk, redefinuje národní identitu a přepisuje hranice politického středu. Přetváří také demokracii směrem k autoritativnějším modelům, které ale mají širokou legitimitu mezi voliči.

Pokud demokratické síly nedokážou nabídnout emocionálně silnou, kulturně ukotvenou a zároveň moderní alternativu, pravice si upevní své pozice na dekády dopředu.

Poznámka: Tento článek navazuje na předchozí analýzu o úpadku evropské levice (Portugalsko a evropské dilema vzestupu pravice, Evropská levice v krizi) a tvoří společně komparativní rámec aktuálního posunu politické rovnováhy na kontinentu.