Dovolili jsme válce pohltit budoucnost Ukrajiny i nás samotných

politika

Příliš dlouho jsme věřili, že zbraně přinesou mír. Dnes se před našima očima hroutí celá země a s ní i poslední zbytky politické racionality.

Dovolili jsme válce pohltit budoucnost Ukrajiny i nás samotných
Ilustrační foto
3. července 2025 - 05:30

Ruský prezident Vladimir Putin vytupuje v posledních měsících se stále otevřenější brutalitou, kterou sám považuje za logický důsledek obrazu, jenž mu Západ vytrvale přisuzuje: obraz absolutního padoucha, proti němuž je jakýkoli prostředek oprávněný. 

V rozhovorech a prohlášeních se už ani nesnaží skrývat, že jeho válka na Ukrajině je kalkulovanou odpovědí na systém sankcí, zbrojení a démonizace. 

„Kde je ruský voják, tam je Rusko,“ prohlásil doslova Putin. Touto větou nejen stvrdil nárok na okupovaná území, ale především potvrdil, že se dokonale sžil s rolí, kterou mu Evropa a USA napsaly.

Současně na druhé straně fronty probíhá méně viditelná, ale stejně děsivá proměna. Evropa se pod tlakem strachu a emocí přerodila v kontinent horečně nakupující zbraně, zatímco němečtí politici s chladnou samozřejmostí hovoří o „největší investici do obrany od pádu Berlínské zdi“. V debatách o bezpečnosti se vracejí staré přízraky a představy o „Velkém Německu“, které skrze biliony eur na armádu znovu získává sebevědomí a s ním i mocenské ambice. Tato nová zbrojařská víra, jak ji označuje Alberto Piroddi v článku na Voce della Sera, je ve skutečnosti náhradním náboženstvím doby, jež ztratila víru v diplomacii. 


„Svět, v němž se přezbrojování stalo novým náboženstvím, jehož velekněžkou je Ursula von der Leyen,“ napsal Piroddi.

Mezitím Ukrajina mizí. Mizí z map, mizí z veřejné pozornosti, mizí i z politických priorit. Země, která ještě před dvěma lety plnila titulní strany novin, se dnes udržuje při životě jen díky posledním dávkám humanitární pomoci a zbraní. Rusko s nebývalou technologickou převahou zasáhlo logistické a průmyslové centrum obrany, zejména v oblasti západní Ukrajiny a přístavů Černého moře. Hypersonické střely, drony nové generace a stealth letouny v rukou Moskvy ukazují, že Kreml vede válku na úplně jiné úrovni než v roce 2022, a že iluze o snadné „porážce agresora“ se rozplynula.

Výmluvné je i ticho Washingtonu. Americký prezident Donald Trump už dva měsíce neposlal do Kyjeva jediný dolar. Místo toho údajně uzavřel s Putinem pragmatickou dohodu: Moskva pomůže zklidnit eskalaci mezi Izraelem a Íránem, USA na oplátku zmírní tlak na Ukrajině. Tento nepsaný pakt je symbolickou tečkou za představou, že Západ bude Ukrajinu bezpodmínečně bránit až do vítězného konce. V realitě se válka stává předmětem cynického handlu, kdy se oblastní stabilita v Perském zálivu směnila za cenu tichého přihlížení ruskému postupu.

Psali jsme:

Důsledky přesahují samotnou Ukrajinu. Vystoupení Kyjeva i pobaltských států z Ottawské úmluvy o zákazu protipěchotních min signalizuje ochotu pošlapávat i ta poslední pravidla, která měla chránit civilisty. V logice „když nevyhrajeme, spálíme všechno“ se rozpadá i základní humanita konfliktu. Odmítání kompromisu se stává normou, glorifikace každé formy odporu povinným rámcem propagandy.

Tato válka už není jen o hranicích. Je o způsobu existence Západu, který se rozhodl, že zbrojení je jediným prostředkem k prosazení politické vůle. V éře permanentního mediálního souboje přestává záležet, že důsledkem je ekologická devastace, ekonomické vyčerpání a ztráta morální autority. Jak píše Piroddi, válka je toxinem, který se šíří všude – i do našeho myšlení. 

„Každý další den války generuje nové toxiny: ekologické, sociální, ekonomické, lidské,“ míní Proddi. 

Západ dnes neumí nabídnout Ukrajině ani mír, ani vítězství. Nabízí jen nekonečné prodlužování utrpení. Politická neschopnost přiznat, že dialog není slabost, se proměnila v kolektivní slepotu. Pokud se nenajde odvaha přerušit tento cyklus, je velmi pravděpodobné, že „když kartografové příště kreslí mapy, jméno Ukrajiny už na nich nebude.“

Dnes ještě není pozdě. Ale každý další měsíc zbrojení a propagandy nás od reálné šance na mír vzdaluje. Chceme-li přežít tuto historickou křižovatku jako společnost, musíme znovu objevit víru v politiku, která není jen předehrou k válce. Musíme si připustit, že kompromis není zrada, ale civilizační nutnost.

(Chmelík, Voce della Sera, foto: zai)


Anketa

Máte důvěru v Severoatlantickou alianci (NATO)?

Ano 7%
transparent.gif transparent.gif
Ne 87%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 6%
transparent.gif transparent.gif