Kauza Dozimetr je veřejnosti léta předkládána jako příběh několika jmen, několika schůzek, několika podezřelých obchodů a několika mužů, kteří se pohybovali kolem pražského dopravního podniku. Jenže investigativní novinářka Markéta Dobiášová v podcastovém rozhovoru na V.O.X. NEWS tvrdí, že takový obrázek je příliš malý, příliš pohodlný a hlavně zavádějící. Podle ní totiž nejde o izolovanou aféru, ale o mnohem širší systém politického vlivu, sponzoringu, byznysových vazeb a veřejných peněz. V rozhovoru otevřeně říká, že „to není kauza jednoho člověka, jedné nějaké organizované skupiny“, ale „systém“, v němž se podle ní propojily politické struktury, městské firmy, státní instituce a byznysové zájmy.

Právě v tom je jádro její argumentace. Dobiášová nepopírá, že veřejně známé tváře kauzy, tedy Michal Redl, Petr Hlubuček, Pavel Kos a další, hrají důležitou roli. Odmítá však, že by právě oni stáli na samém vrcholu celé konstrukce. V podcastu opakovaně tvrdí, že mediální obraz Dozimetru zůstal viset příliš nízko. Veřejnost podle ní dostala příběh o „Redlovi, Hlubučkovi, Kosovi, Augustinovi, šňupání kokainu, konspiračních bytech, šifrovaných telefonech“, jenže podstatné otázky podle ní míří jinam. Kdo systém financoval. Kdo o něm věděl. Kdo měl skutečný vliv. A kdo zůstává mimo hlavní pozornost.

Dobiášová v rozhovoru vrací posluchače až k počátkům hnutí STAN. Připomíná jeho formování ve Zlínském kraji a tvrdí, že už tehdy se kolem projektu pohybovali lidé spojení s rodinou Redlových. Následně kreslí obraz politického uskupení, které s rostoucí mocí získává nejen zastupitele, radní a přístup k institucím, ale také pozornost sponzorů a byznysových skupin. Právě tento mechanismus podle ní funguje tak, že soukromé peníze pomáhají straně vyrůst a strana pak skrze své nominanty získává vliv nad městskými firmami, kraji, ministerstvy či veřejnými zakázkami. V její interpretaci nejde o exces, ale o logiku moci. Jak sama říká, „čím větší moc ta strana, to hnutí má, čím větší vliv a to je cílem, tak financuješ, budeš podporovat tu stranu“.

Klíč jménem Michalik


Jeden z nejzajímavějších a zároveň nejprovokativnějších momentů rozhovoru se týká samotného názvu kauzy. Dobiášová upozorňuje na to, že se případ jmenuje Dozimetr, a klade otázku, proč právě tak. Dozimetr je přístroj k měření ionizujícího záření a ona v této souvislosti připomíná Michalikovo vzdělání i jeho profesní minulost spojenou s jadernou fyzikou. „Podívej se na to, co znamená dozimetr. Proč policajti pojmenovali kauzu dozimetr dozimetrem?“ ptá se v rozhovoru. Tento motiv v podcastu používá jako argument, že role Věslava Michalika byla podle ní hlubší, než jak se běžně připouští. Není to předloženo jako důkaz ve formálním smyslu, ale jako silná indicie, která podle ní zapadá do širší skládačky.

Ještě zásadnější je její tvrzení o ruské stopě. Dobiášová v rozhovoru opakovaně popisuje, že při pátrání narážela na „byznys s Ruskem, byznys s Rusy, energetický byznys, fotovoltaiky, bankovní sektor, skryté schránky na Kypru“. Tvrdí, že právě v okruhu Věslava Michalika se objevují ruští podnikatelé a obchodní vazby, které podle ní nelze pominout. V jednu chvíli dokonce říká velmi tvrdou větu, že „STAN byl financovaný z ruských peněz“, aby ji vzápětí zpřesnila tak, že šlo o peníze z Michalikových byznysů s Rusy. Je to jedno z nejsilnějších tvrzení, které v podcastu zaznělo. Dobiášová jej nepodává jako dojem, ale jako závěr, k němuž podle svých slov dospěla při práci s firmami, obchodními vazbami a finančními toky.

S touto linií souvisí i její důraz na časovou osu. Podle Dobiášové se část zásadních věcí odehrávala už v době, kdy se STAN dral k vládní moci. Tvrdí, že v roce 2021 už byli lidé z okruhu Redla a Hlubučka sledováni Národní centrálou proti organizovanému zločinu. Právě v té době se zároveň řešila Michalikova nominace na ministra průmyslu a obchodu, která nakonec padla. Dobiášová naznačuje, že tehdy už se kolem jeho byznysu a jeho vazeb vynořovalo příliš mnoho problémů. Současně z toho vyvozuje další tezi. Podle ní bylo pro určité kruhy důležité, aby se Vít Rakušan dostal na ministerstvo vnitra. V rozhovoru to říká bez obalu: „Já jsem přesvědčená o tom, že Víta Rakušana potřebovali na vnitru.“


Velkou pozornost věnuje schůzce na ministerstvu vnitra, která se podle ní odehrála poté, co se k některým informacím dostali novináři. Tvrdí, že tuto schůzku nikdo z přítomných nepopřel a že na ní měli účastníci odkládat telefony do krabice. Důležitější je ale to, co mělo na schůzce zaznít. Podle Dobiášové se zde měly probírat kontakty jednotlivých lidí na osoby spojované s Dozimetrem. V této souvislosti připomíná údajný přepis, v němž má zaznít i věta, že Vít Rakušan a Věslav Michalik „měli na starosti Prahu“. Právě to je podle ní jedna z vět, která zásadně mění perspektivu a posouvá pozornost od spodních pater kauzy k jejímu politickému centru.

Jak funguje systém

Dobiášová v rozhovoru tvrdí, že po smrti Věslava Michalika STAN odpadl největší problém. Formuluje to mimořádně tvrdě a zároveň otevřeně přiznává, jak závažně taková věta zní. „Nejvíce STAN očistila smrt Věslava Michalika,“ říká. Jeho úmrtí navíc zasazuje do širšího rámce podivných úmrtí a nehod lidí, kteří se podle ní pohybovali kolem celé kauzy nebo mohli mít důležité informace. Tady rozhovor přechází do nejcitlivější roviny. Dobiášová sama několikrát zdůrazňuje, že neví, zda jde o náhody, nebo o něco víc. Přesto říká, že „kolem Dozimetru je poměrně dost mrtvých“ a že jde o „zvláštní náhody“. Tuto pasáž je třeba číst přesně tak, jak zazněla. Ne jako důkaz, ale jako novinářkou formulované podezření a otázku, kterou podle ní nikdo uspokojivě nezodpověděl.

Významnou část rozhovoru tvoří i popis toho, jak podle Dobiášové vypadá mechanismus vyvádění veřejných peněz. Už nemluví jen o Dopravním podniku hlavního města Prahy, ale také o Středočeském inovačním centru a o širším modelu fungování. Popisuje situaci, v níž podle ní veřejné peníze proudí do institucí, které ovládají nebo personálně kontrolují lidé napojení na politickou moc, a odtud pak dál do firem spřátelených s donátory a lidmi z okolí politického vedení. V jedné konkrétní pasáži rozebírá podle ní typický postup u obecních pozemků. Nejde prý o to, že by někdo přišel a nápadně ukradl majetek. Podstata je v tom, že se nastaví systém, který obchod „vyčistí“. Najde se právní kancelář, znalecký ústav, vhodná metoda ocenění, správně položená objednávka a výsledek je na světě. Všechno vypadá formálně čistě, ale skutečný efekt je podle ní jediný. Veřejný majetek se dostane do soukromých rukou hluboko pod reálnou hodnotou.


V závěru rozhovoru se Dobiášová dotýká také médií a vlastního profesního zázemí. Tvrdí, že právě zde narážela na odpor, když chtěla některé vazby a širší souvislosti otevřít už během svého působení v České televizi. Podle jejích slov se nechtěla spokojit s povrchovým příběhem jednotlivých aktérů, ale snažila se ukázat celý mechanismus. V tom podle ní narážela na redakční zdrženlivost a někdy i na neochotu jít proti politickému proudu. Ještě ostřeji pak mluví o tom, jak média pracují s realitou. Nejde podle ní jen o to, co zveřejní, ale také o to, co zamlčí, kam nasvítí reflektor a co nechají ve tmě. V této logice pak vysvětluje i to, proč podle ní nebyla dostatečně otevřena Michalikova role nebo vazby mezi sponzory, politikou a veřejnými institucemi.

Rozhovor nekončí jen velkou politikou, ale i osobní zkušeností. Dobiášová popisuje tlak, sledování, zvláštní situace kolem auta i nepříjemné signály, které podle ní přicházely ve chvílích, kdy se dostávala příliš blízko citlivým tématům. Nehraje si při tom na hrdinku. Naopak působí věcně a opatrně. Říká, že nechce být paranoidní, ale některé věci už podle ní překračovaly běžnou mez. I to zapadá do celkového tónu rozhovoru. Nejde o teatrální gesto. Jde o popis prostředí, v němž se podle ní pohybují vysoké peníze, politický vliv a lidé, kteří neradi ztrácejí kontrolu.

Celý podcast tak stojí na jedné zásadní tezi. Pokud se veřejnost spokojí s verzí, že Dozimetr je příběh několika obžalovaných mužů a několika korupčních schůzek, nic nepochopí a nic se nezmění. Dobiášová tvrdí, že je třeba dívat se výš. Na sponzory. Na toky peněz. Na zákulisní vazby. Na roli Věslava Michalika. Na vztah Michalika a Víta Rakušana. Na byznysové propojení s Ruskem. A také na to, komu vyhovuje, když se celý příběh zastaví o patro níž. V jedné větě to shrnuje přesně: „Tady se vytvořil systém, jehož prostřednictvím se prostě krade.“

Její slova jsou tvrdá, místy až výbušná. O to víc ale přitahují pozornost. Nejsou to slova člověka, který by mluvil o jedné aféře z archivní police. Jsou to slova novinářky, která tvrdí, že pod známou kauzou leží ještě druhé patro a pod ním možná třetí. A právě tam podle ní začíná skutečný příběh Dozimetru.