ETS2 je součástí širší klimatické legislativy Evropské unie. Navazuje na stávající systém obchodování s emisemi, který se dosud týkal především energetiky a těžkého průmyslu. Nově se má rozšířit i na sektor budov a silniční dopravy. Prakticky to znamená, že dodavatelé paliv a energií budou muset nakupovat emisní povolenky podle množství emisí, které jejich produkty při spalování způsobí. Tyto náklady se následně mohou promítnout do cen pro konečné spotřebitele.
Okamura však upozorňuje na jiný rozměr. Tvrdí, že i nepřímé zdražení paliv a vytápění se rychle promítne do cen zboží a služeb. Podle něj Evropa ztrácí konkurenceschopnost vůči ekonomikám, které podobně přísná pravidla nemají. V jeho argumentaci se ETS2 stává symbolem širšího problému, tedy toho, že klimatická politika je nastavena bez ohledu na ekonomickou realitu členských států.
Realistická cesta by tak vedla spíše přes vyjednávání o úpravách parametrů, například o tempu snižování emisního stropu, výši kompenzací nebo načasování spuštění. Alternativou je důraz na investice do energetických úspor, modernizace budov a podpory nízkoemisní dopravy, které mohou dlouhodobě snížit závislost na fosilních palivech a tím i citlivost na cenu povolenek.
Spor o ETS2 proto není jen debatou o jednom nástroji klimatické politiky. Stal se symbolem střetu mezi snahou o rychlou dekarbonizaci a obavami z ekonomických a sociálních dopadů. Okamura nabízí řešení v podobě zrušení systému, legislativní realita však ukazuje, že by šlo o složitý proces vyžadující širokou evropskou shodu. Debata o tom, zda je cena za klimatické cíle přiměřená, tak bude v následujících letech jedním z hlavních politických témat nejen v České republice, ale i napříč celou Evropskou unií.









