Evropa se probudila do reality, kterou si dlouhá léta odmítala připustit. Pohodlné přesvědčení, že pravidla, smlouvy a instituce dokážou samy o sobě krotit mocenské ambice velkých států, se ukazuje jako iluze. Kontinent, jenž se po desetiletí opíral o americký bezpečnostní deštník a morální rétoriku o hodnotách, nyní naráží na svět, kde se rozhoduje silou, nátlakem a bezohledným prosazováním zájmů. Není to náhlý zlom, ale výsledek dlouhodobé evropské neochoty nést odpovědnost za vlastní bezpečnost a za obranu řádu, na který se Evropa ráda odvolává, když jí to vyhovuje, a který sama oslabuje, když to vyžaduje politický komfort.


Současně roste moc Číny, která systematicky buduje svůj vliv v ekonomice, technologiích i geopolitice. Evropa se tváří, že lze oddělit obchod od politiky, a přitom si sama podřezává větev závislostí na dodavatelských řetězcích, jež mohou být kdykoli zneužity jako nástroj nátlaku. Spojené státy mezitím řeší vlastní vnitřní krize a dávají stále jasněji najevo, že jejich ochota nést hlavní břemeno evropské bezpečnosti není neomezená. Přesto se v Evropě vede debata spíše o tom, jak nepopudit voliče, než o tom, jak reálně zvýšit obranyschopnost a strategickou autonomii. Tento rozpor mezi rétorikou a činy je jedním z hlavních důvodů, proč se Evropa ocitá na okraji rozhodování o vlastním osudu.

Německé varování před světem řízeným pouze mocí má váhu historické zkušenosti, ale zůstává zatím především slovní. Německo po desetiletí těžilo z mírové dividendy, snižovalo výdaje na obranu a spoléhalo na obchodní provázanost s autoritářskými režimy jako na záruku stability. Výsledkem je zranitelnost, kterou nelze napravit jedním rozpočtovým opatřením ani několika politickými projevy. Evropa jako celek opakovala stejnou chybu. Místo systematické investice do bezpečnosti, odolnosti a technologické suverenity se utěšovala představou, že minulost se nevrátí. Nyní se vrací a neptá se na připravenost.


Mocenská politika se dnes nevede jen tanky a raketami. Probíhá v ekonomice, v kontrole technologií, v informačním prostoru i v ovlivňování politických procesů. Evropa je v těchto oblastech zranitelná kvůli roztříštěnosti, pomalému rozhodování a závislosti na cizích technologiích. Místo strategického přístupu často vítězí krátkodobé ekonomické zájmy jednotlivých států. To vytváří prostředí, v němž lze evropské politiky snadno rozdělit a oslabit. Velmoci to vidí a využívají. Pokud se Evropa nezbaví této vnitřní slabosti, bude se její role ve světě dál zmenšovat bez ohledu na to, kolik prohlášení o jednotě zazní na summitech.

Výzva, před níž Evropa stojí, je nepohodlná, ale nevyhnutelná. Buď přijme realitu mocenské politiky a začne budovat vlastní sílu v obraně, průmyslu i technologiích, nebo se smíří s rolí objektu, o němž se rozhoduje jinde. Obrana hodnot bez schopnosti je prosadit je prázdným gestem. Svět, v němž rozhoduje síla, nebude respektovat slabé výzvy k pravidlům. Pokud Evropa nechce skončit jako periferní prostor mezi soupeřícími velmocemi, musí konečně přestat s pohodlnou politikou odkládání a začít jednat jako geopolitický aktér, nikoli jako morální komentátor dění, které nedokáže ovlivnit.

Původní úvahy o návratu politiky velmocí a o riziku světa bez respektu k právu publikoval server Foreign Affairs v textu německého kancléře Friedricha Merze, který upozorňuje na náklady světa řízeného mocí How to Avert the Tragedy of Great Power Politics. Pro Evropu to není akademická debata, ale otázka přežití její politické relevance. Každé další otálení zvyšuje cenu, kterou bude muset zaplatit, až se rozhodne, že slova bez síly už nestačí.



Zdroj: https://www.foreignaffairs.com/europe/how-avert-tragedy-great-power-politics