Nová Národní bezpečnostní strategie Spojených států vyvolala v evropských politických kruzích i think-tancích mimořádný ohlas. Dokument, který podle komentátorů signalizuje zásadní revizi amerických priorit, opouští univerzalistický étos poválečného liberalismu a zřetelně se vrací k doktrínám geopolitického realismu. USA v něm zdůrazňují vlastní ekonomickou a bezpečnostní suverenitu, redefinují vztah k Evropě i Číně a jasně deklarují, že americká globální angažovanost nebude samozřejmostí, ale pouze nástrojem k ochraně vlastních zájmů.

Tento posun otevírá klíčové otázky: Jakou roli má v novém americkém pohledu Evropa, jak se promění transatlantické vztahy a jaké důsledky může mít tato strategie pro střední Evropu včetně České republiky? Bývalý europoslanec a současný expert na zahraniční otázky Motoristů sobě Jan Zahradil a někdejší ministr vnitra z ODS Ivan Langer na dokument reagovali velmi odlišně. Jejich komentáře odhalují nejen rozdílné ideové rámce, ale také hlubší napětí v české debatě o zahraniční politice a postavení Evropy ve světě.

Zahradil: nadšení z návratu geopolitického realismu

Jan Zahradil vidí v nové americké strategii především vítané střízlivění a návrat k pragmatickému geopolitickému myšlení.

„Jistě jste o nové Národní bezpečnostní strategii USA už slyšeli, od pátku jsou toho plné sítě. Zhodnotil to už kdekdo, také něco přidám.

Takže: dlouho jsem nečetl tak osvěžující politický dokument jako tento. Ano, je to rozchod s americkou zahraniční politikou, jak jsme ji znali od roku 1989.

Je to studená sprcha všem našim devadesátkovým atlantistům, zastydlým v iluzi tehdejšího konce dějin a unipolárního Pax Americana. Je to koherentní strategie pro světovou velmoc v multipolárním světě 21. století.

USA se explicitně hlásí k Monroeově doktríně v "Trumpově verzi", chtějí dominovat západní polokouli. Soupeření s Čínou pojímají striktně v ekonomických a obchodních kategoriích, nikoliv v ideologických.

Za základní politickou jednotku považují národní stát. Termín "EU" není v dokumentu obsažen ani jednou, k vývoji v Evropě převládá rezervovaná skepse. Naopak země střední a východní Evropy jsou zmíněny jako perspektivní partneři.

Je to jasné, logické a srozumitelné. Vvybírám pár ilustrativních ukázek:

"Po konci studené války přesvědčily americké zahraničně-politické elity samy sebe, že permanentní americká dominance v celém světě byla v nejlepším zájmu naší země. Ale záležitosti jiných zemí se nás týkají pouze, pokud přímo ohrožují naše zájmy."

"Usilujeme o dobré vztahy a mírové obchodní vztahy s národy světa, aniž bychom jim vnucovali demokratické nebo jiné společenské změny, které se značně liší od jejich tradic a historie. Uznáváme a potvrzujeme, že není nic nekonzistentního ani pokryteckého, jednáme-li podle takového realistického hodnocení nebo udržujeme-li dobré vztahy se zeměmi, jejichž vládní systémy a společnosti se liší od našich, a to i přesto, že na podobně smýšlející přátele tlačíme, aby dodržovali naše společné normy, a tím prosazovali naše zájmy."

"S nezápadními nebo nedemokratickými státy: usilovat o stabilitu, dialog a vzájemně prospěšnou spolupráci – bez ideologických křížových výprav. S blízkými demokratickými partnery – Evropou, Anglosférou – udržovat vyšší očekávání, hájit společné principy a odolávat erozi svobod ze strany elit."

"Postavíme se proti elitářsky řízeným, nedemokratickým omezením základních svobod v Evropě, v Anglosféře a zbytku demokratického světa, zejména mezi našimi spojenci."

"Je v základním zájmu USA dojednat rychlé ukončení nepřátelství na Ukrajině, abychom stabilizovali evropské ekonomiky, předešli nezamýšlené eskalaci či rozšíření války a obnovili strategickou stabilitu s Ruskem, stejně jako umožnili poválečnou rekonstrukci Ukrajiny a umožnili tak její existenci jako životaschopného státu."

"Trumpova administrativa se rozchází s evropskými představiteli, kteří mají nerealistická očekávání ohledně války, popoháněné nestabilními či menšinovými vládami, z nichž mnohé pošlapávají základní demokratické principy, aby potlačily opozici. Velká většina Evropy chce mír, ovšem tato touha nenachází politickou odezvu, zejména kvůli podrývání demokratických procesů zmíněnými vládami."

Závěr: tento dokument a jím definovaná strategie budou mít globální dopad. Naučme se s tím rychle pracovat v naší zahraničně-politické strategii, nebo nám ujede vlak,“ okomentoval novou Národní bezpečnostní strategii USA Jan Zahradil.

Psali jsme: Lidé platí, ale nedůvěřují. SANEP mapoval vztah Čechů k ČT a rozhlasu

Langer varuje před slabostí Evropy

Zatímco Zahradil vítá realistický obrat USA, Ivan Langer čte dokument s větší obavou a upozorňuje na strukturální problémy Evropy i dlouhodobé trendy americké politiky.

„Není to z pohledu Evropana příjemné čtení. A důvod k radosti také ne. Je to reflexe evropského vývoje (přinejmenším) v poslední dekádě a postupné proměny Evropy v jeden z poloostrovů euroasijského kontinentu.

Jako “euroatlantista” z toho nemám radost. Na rozdíl od některých euroatlantologů si nemyslím, že je to proměna vázaná jen na administrativu Donalda Trumpa, nýbrž má hlubší základ a bude mít delší trvání. (Ve své podstatě o ní hovořil Steve Bannon v Praze již v roce 2018). Současně platí, že stejně jako Rusku či Číně vyhovuje "nekompaktní" Evropa, vyhovuje i USA.

A základní výzvou pro Evropu je, "probudit se ze svých zeleno-socialistických snů", navrátit Evropě její ekonomickou i vojenskou sílu, opustit "centralisticko-integrační" koncept popírající národně-kulturní identitu jednotlivých zemí a vrátit se k "Evropě čtyř svobod"... "kompaktnost" není "centralizace".

Nejsem expert na zahraničí politiku, přesto myslím, že "opustit" Evropu a spoléhat se jen na vlastní sílu je americká strategická chyba. Současně platí, že chce-li Evropa partnerství s Amerikou, musí si ho zasloužit. Nechce-li ho, musí být dostatečně silná být sama, bez něj, bez ní,“ poznamenal na síti facebook Ivan Langer.

Oba komentáře ukazují, že nová americká bezpečnostní strategie není jen dalším úředním dokumentem, ale signálem zásadního přerámování geopolitických vztahů. Zahradil v ní vidí vítanou příležitost k návratu realismu a posílení role národních států, zatímco Langer ji čte jako bolestivý test evropské schopnosti obstát v novém světě bez automatického amerického zastřešení.

Shodují se však na jednom: Evropa bude muset reagovat - a rychle.

(Fojtík, prvnizpravy.cz, repro: Napřímo)