Napětí ve světě roste a s ním se proměňuje i samotná podstata bezpečnostních aliancí, na které Evropa desítky let spoléhala. Válka na Ukrajině, nestabilita na Blízkém východě i sílící rivalita velmocí nutí Spojené státy přehodnocovat své priority. Už nejde jen o tabulky výdajů na obranu, ale o skutečnou připravenost jednat, nést riziko a zapojit se do konfliktů, které mají globální dopad. Transatlantické vazby tak procházejí zatěžkávací zkouškou, jakou nepamatují od konce studené války.
Evropa přitom stojí na rozcestí. Dlouhodobě stavěla svou bezpečnost na americké přítomnosti a politické shodě uvnitř NATO. Jenže Washington stále otevřeněji signalizuje, že jeho pozornost se přesouvá jinam. Do popředí se dostává Indo-Pacifik a Blízký východ, zatímco evropské státy jsou pod tlakem, aby prokázaly nejen finanční závazky, ale především reálnou akceschopnost. V sázce není nic menšího než budoucí podoba západního spojenectví.
Situaci analyzoval bývalý europoslanec a zahraničněpolitický expert strany Motoristé sobě Jan Zahradil. Podle něj se těžiště debaty v NATO posouvá od výdajů k ochotě vojensky jednat a Spojené státy už dnes hledají spolehlivější partnery mimo Evropu.
„Myslím, že na červencovém summitu NATO už nebudou výdaje na obranu (v % HDP) hlavním tématem. Tím bude vůle a schopnost jednotlivých členských zemí se angažovat, či alespoň poskytnout podporu, při operacích typu Írán. Je zajímavé sledovat ‚protrumpovské‘ komentátory v amerických médiích či veřejně činné osoby, blízké Trumpově administrativě. Jejich nevole se soustřeďuje zejména na čtyři velké země NATO – Velkou Británii, Francii, Itálii, Španělsko. Budoucnost NATO spojují hlavně se střední a východní Evropou (k tomu za mě velký otazník?).
Německo z kritiky zatím takticky vynecháno. Hlavně se ale zdůrazňují nová spolehlivá spojenectví v Zálivu – kromě Izraele zaznívá Saúdská Arábie, Emiráty a další ‚Gulf states‘. Nemylme se, toto není nějaký Trumpův kapric. Věřit, že jestli a až Trump zmizí, transatlantické vztahy se vrátí zpět do ‚normálu‘, to mohou snad už jen nenapravitelní devadesátkoví atlantisté (na obou stranách Atlantiku).
Vše souvisí s novou geopolitickou orientací USA, formulovanou v Národní bezpečnostní strategii a Národní obranné strategii, které, zdá se, v Evropě málokdo čte a ještě méně bere vážně. Ano, tyto dokumenty vznikly za Trumpa, ale zaděláno na ně bylo už dlouho předtím. A tektonický geopolitický posun, v nich formulovaný, není rozhodně ve prospěch Evropy. Jakákoliv ‚post-trumpovská‘ administrativa možná změní jejich slovník, ale nikoliv jejich směr. Zbožštili jsme si NATO do té míry, že jakékoliv kritické poznámky, či dokonce trumpovské výhrůžky na adresu této organizace považujeme za blasfémii.
Jenže nezapomínejme, že mezinárodní organizace jsou vždy jen nástrojem nějakého cíle, nikoliv cílem samy o sobě. A protože NATO jsou především USA, bude záležet na jejich názoru (a ne na názoru kohokoliv z Evropy), zda tento nástroj považují ještě za užitečný pro své vlastní cíle. Ne-li, v Turecku se už za pouhé tři měsíce můžeme dočkat nepříjemných překvapení, na něž rozhodně nejsme připraveni.
A příznačné je, že hostitelem summitu NATO je země, která má daleko více zájmů v blízkovýchodním regionu (včetně Íránu) než v euroatlantickém světě,“ uvedl na sociální síti facebook vývoj mezinárodních vztahů zahraničněpolitický expert Motoristů sobě Jan Zahradil.
(Barták, prvnizpravy.cz, repro: xtv)
