Případ kontaminovaných šarží kojenecké výživy ukázal, že problém české ochrany veřejného zdraví nespočívá v nedostatku informací, ale v neschopnosti s nimi naložit včas a jednotně. Zatímco evropský systém rychlého varování obsahoval relevantní upozornění už na začátku ledna a výrobci zahájili stahování výrobků z trhu v prosinci, česká veřejnost se jasného oficiálního varování dočkala až na konci ledna. V zemích, kde funguje jedno zřetelné centrum komunikace směrem k občanům, se informace o riziku dostala k rodičům bez prodlevy a s jednoznačným doporučením, aby výrobky nekonzumovali a vrátili je do prodejen. Český postup naopak ukázal, že informace se pohybují mezi úřady pomalu a odpovědnost se rozplývá v síti institucí.
Rozdíl mezi českým přístupem a postupy jiných evropských států není v technické úrovni laboratorních analýz, ale v organizaci a veřejné komunikaci. V zahraničí existují centrální potravinové autority nebo oficiální výstražné portály, které shromažďují informace o stažených výrobcích a vydávají jednotná varování pro spotřebitele. Rodiče tak mají jedno místo, kde okamžitě zjistí, zda se riziko týká právě jejich produktu. V českém prostředí se veřejnost musela spoléhat na dílčí informace výrobců, pozdější sdělení jednotlivých úřadů a opožděné varování ministerstva, které přišlo ve chvíli, kdy v jiných zemích byla rizika komunikována otevřeně a s předstihem.
Kauza ukazuje, že i státy s federálním nebo víceúrovňovým uspořádáním dokážou v krizových situacích vystupovat navenek jednotně. Přestože je dozor nad potravinami rozdělen mezi různé složky, veřejná komunikace je soustředěna do jednoho kanálu, který nese odpovědnost za rychlé varování. Český model naopak vystavil rodiče nejistotě, kdo je vlastně odpovědný za to, aby jim včas řekl, že výrobek určený pro kojence může představovat zdravotní riziko. V takových situacích není podstatné, která instituce má formální kompetenci, ale zda stát dokáže jednat jako jeden celek.
Zahraniční postupy zároveň ukázaly, že rychlé varování veřejnosti je možné i bez čekání na uzavření všech interních šetření. Úřady v jiných zemích zvolily zásadu předběžné opatrnosti a daly rodičům jasnou informaci o riziku v okamžiku, kdy bylo známo, že existuje podezření na nebezpečnou kontaminaci. Český stát naopak vyčkával a komunikaci odkládal, přestože výrobky byly stahovány z trhu a varování v evropských systémech byla označena jako potenciálně vážná. Tato prodleva nevypovídá o opatrnosti, ale o nefunkčním rozhodovacím mechanismu.
Případ kojeneckého mléka tak není jen epizodou z oblasti potravinové bezpečnosti, ale dalším důkazem, že český systém ochrany veřejného zdraví neumí v krizových situacích vystupovat srozumitelně, jednotně a včas. Kontrast s postupy jiných evropských států ukazuje, že problém není v nedostatku informací, ale v tom, že stát není schopen převést dostupná varování do rychlé a jednoznačné ochrany občanů. To je selhání, které se v oblasti zdraví nejmenších nedá omlouvat institucionálními výmluvami.
Na závěr je třeba říci otevřeně, že odpovědnost za nápravu tohoto stavu leží především na vládě. Je na ní, aby sjednotila postupy a kompetence v oblasti ochrany potravin, kde je dnes odpovědnost rozdělena mezi tři ministerstva a nově k nim přibyl další resort, který má mít rovněž vztah k prevenci a ochraně zdraví. Bez jasného politického rozhodnutí o tom, kdo nese konečnou odpovědnost za včasné varování veřejnosti a řízení krizí, se budou podobné situace opakovat.
Stejně nevyhnutelné je řešit i personální odpovědnost tam, kde selhala komunikace a koordinace, protože bez vyvození důsledků zůstane každá reforma jen formálním gestem. Pokud vláda nepřistoupí k zásadnímu sjednocení řízení ochrany zdraví a k jasnému vymezení odpovědnosti, hrozí, že příští selhání už nebude jen ostudou státu, ale může mít daleko vážnější následky nejen v oblasti bezpečnosti potravin, ale v celém systému prevence zdraví včetně epidemií.
(Chmelík, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
