Debata, kterou vyvolalo veto polského prezidenta Karola Nawrockého k zákonu o evropských obranných půjčkách, má mnohem širší význam než jeden konkrétní legislativní spor. Ve skutečnosti totiž otevírá otázku, která se v evropské politice objevuje již několik desetiletí. Má Evropa budovat společnou obrannou politiku, nebo zůstane obrana výhradní doménou národních států?
Evropská unie dlouhou dobu hrála v oblasti obrany pouze doplňkovou roli. Bezpečnost kontinentu byla po druhé světové válce založena především na alianci NATO a na spolupráci evropských států se Spojenými státy. Evropské instituce se soustředily hlavně na ekonomickou integraci, jednotný trh a měnovou unii. Situace se však postupně začala měnit.
Po roce 2014 a zejména po eskalaci bezpečnostních napětí v Evropě začala Evropská unie budovat vlastní obranné nástroje. Jedním z prvních kroků byl vznik Evropského obranného fondu, který financuje společný výzkum a vývoj vojenských technologií. Dalším krokem bylo vytvoření programů pro společné nákupy munice a vojenské techniky.
Tyto projekty mají jeden společný cíl. Posílit evropský obranný průmysl a zároveň zlepšit spolupráci mezi armádami jednotlivých států.
Program SAFE, připravený European Commission, představuje další krok v tomto procesu. Poprvé v historii nabízí Evropská unie členským státům rozsáhlé finanční prostředky určené přímo na modernizaci armád. Celkový objem programu má dosáhnout přibližně 150 miliard eur. Členské státy mohou tyto prostředky využít na modernizaci techniky, rozvoj protivzdušné obrany, výrobu munice nebo společné technologické projekty.
Na první pohled jde o pragmatické řešení bezpečnostní situace. Evropské armády potřebují modernizaci a společné financování může tento proces urychlit. Jenže právě zde se objevuje zásadní otázka. Financování obrany prostřednictvím společných evropských půjček znamená více než jen ekonomický nástroj. Vytváří také nový typ politického vztahu mezi členskými státy a evropskými institucemi.
Pokud jsou obranné projekty financovány evropskými mechanismy, vzniká logický tlak na koordinaci těchto projektů. Evropské instituce chtějí vědět, jak budou prostředky využity, jaké technologie budou nakupovány a jak budou jednotlivé projekty propojeny. Postupně tak může vznikat síť společných obranných projektů, které budou stále více koordinovány na evropské úrovni.
Pro některé politiky je to žádoucí vývoj. Podle jejich názoru potřebuje Evropa silnější společnou obrannou politiku, aby byla schopna reagovat na nové bezpečnostní výzvy. Pro jiné však tento proces vyvolává obavy.
Kritici upozorňují, že obrana byla historicky jednou z nejcitlivějších oblastí státní suverenity. Rozhodování o armádě, vojenských výdajích nebo nákupu zbraní bylo vždy považováno za základní atribut státní moci. Pokud by se tyto kompetence postupně přesouvaly na evropskou úroveň, znamenalo by to jednu z největších změn v evropské integraci od vzniku samotné Evropské unie.
Z tohoto pohledu lze spor v Polsku chápat jako první výrazný politický konflikt o budoucnost evropské obrany. Zatímco vláda premiéra Donald Tusk podporuje hlubší evropskou spolupráci, prezident Nawrocki varuje před příliš rychlým přesunem pravomocí na nadnárodní úroveň. Je pravděpodobné, že podobné debaty se v příštích letech objeví i v dalších evropských zemích.
Evropská bezpečnostní politika totiž stojí na rozcestí. Jedna cesta vede k postupnému vytváření silnější společné evropské obrany. Druhá cesta zachovává hlavní roli národních států a jejich armád.
Program SAFE a další evropské obranné projekty tak nejsou jen technickými finančními nástroji. Ve skutečnosti představují součást širšího procesu, který může v dlouhodobém horizontu změnit podobu evropské politiky. Debata o evropských obranných půjčkách je proto ve skutečnosti debatou o budoucnosti Evropy.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
