Od dominance k marginalizaci

Evropská levice měla po druhé světové válce klíčové postavení: stavěla sociální státy, zaváděla důchodové systémy, kolektivní vyjednávání, veřejné zdravotnictví a hájila práva pracujících. Strany jako německá SPD, francouzská Socialistická strana, britská Labour Party nebo italská PCI tvořily páteř poválečné demokracie.

Od 90. let se však začaly tyto strany přizpůsobovat neoliberální globalizaci a právě tím ztratily to, co z nich dělalo levici. Politika třetí cesty (Blair, Schröder, Jospin) sice přinesla dočasný volební úspěch, ale současně odcizila tradiční levicové voliče.

Krize identity: Neví, pro koho a za co bojuje

Současná evropská levice navíc není schopna jasně definovat své jádro ani protivníka. Tradiční dělnická třída se z velké části přiklonila k pravici, a to zejména k jejím národoveckým a protiimigračním variantám, a mladé progresivní vrstvy mezitím volí menší zelené nebo aktivistické subjekty.

Rozporuplný mix požadavků (klimatická politika, práva menšin, inkluze, a zároveň obhajoba sociálních jistot a ochrana domácího trhu) vyústil v rozmělněný program bez jednotícího narativu. Výsledkem je nečitelná a roztříštěná levice, neschopná přesvědčit veřejnost o své kompetenci řešit reálné problémy.



Ztráta voličské základny a nové dělení společnosti

Klasické dělení na dělnickou třídu vs. kapitál se rozpadlo. Dnes se společnost rozděluje následovně:

• městské liberální elity vs. periferní zóny (venkov, postindustriální regiony)
• vzdělaní mladí progresivisté vs. frustrovaní starší voliči
• zelení aktivisté vs. lidé závislí na automobilu a levné energii

Levice dnes ztrácí v průmyslových regionech (Pas-de-Calais, Porúří, Moravsko-Slezský kraj) a neoslovuje ani dělníky ani drobné podnikatele. Ti volí buď pravici, nebo radikály, protože levice je buď příliš elitářská, nebo příliš abstraktní. Pojďme se podívat na příklady z jednotlivých zemí.

Francie
Socialistická strana prakticky zanikla, nahradila ji fragmentovaná aliance NUPES vedená Jeanem-Lucem Mélenchonem. Nedaří se jí však prorazit mimo městskou mládež. Národní shromáždění Marine Le Pen získává dělnickou základnu.

Německo
SPD sice vede vládu, ale voličsky stagnuje. Původně marxistická Die Linke je na pokraji rozpadu a její voliče přetahuje krajně pravicová AfD, zejména na východě Německa.

Itálie
Levice je zde zcela atomizovaná. Demokratická strana přežívá jako centristická formace, ale Giorgia Meloni a její Fratelli d’Italia dominují scéně i díky tomu, že oslovují dřívější voliče PCI.

Česká republika
ČSSD ztratila parlamentní zastoupení a KSČM téměř zmizela. Dělnické hlasy částečně získalo ANO Andreje Babiše, zbytek přechází k SPD či STAČILO!

Portugalsko
Dlouho dominantní levice je na ústupu a jak ukazují poslední volby, na její úkor posílila extrémní pravice Chega.

Selhání komunikační strategie a práce s emocemi

Levice selhává i v moderní politické komunikaci. Neumí pracovat s emocemi, symboly, obavami. Zatímco pravice nabízí jednoduché příběhy („za všechno může Brusel, migranti, elity“), levice přichází s analytickými a technokratickými návrhy, které nejsou srozumitelné.

Chybí jí jazyk naděje a schopnost mobilizovat, čímž přenechává prostor populistickým silám, které nabízejí „řád, bezpečí a národní suverenitu“.

Psali jsme:
Portugalsko a evropské dilema vzestupu pravice

Ideologická slabost a absence vize

Levice už není radikální v tom smyslu, že by nabízela vizi změny. Reaguje, místo aby určovala agendu. V otázkách jako klimatická krize, automatizace, sociální nerovnosti nebo digitální kapitalismus chybí odvaha, kreativita a kontinuita.

Voliči nechtějí „spravovat status quo“, ale řešit krize, které je ohrožují. Pokud levice nenabídne důvěryhodný a emocionálně silný příběh, někdo jiný ho nabídne za ni.

Obnova levicového étosu nebo cesta do bezvýznamnosti

Evropská levice se musí rozhodnout, zda chce být stále relevantní silou, která dokáže sjednotit rozptýlené síly a oslovit nové generace voličů, nebo jen přívěskem centristické politiky, který ustupuje rétorice a požadavkům pravice.

Cesta ven existuje a spočívá ve znovuobjevení třídní politiky v moderním kontextu, spojení klimatické a sociální spravedlnosti, a hlavně ve schopnosti mluvit jazykem lidí, nikoli expertů.

Jinak se může stát, že příští dekáda bude patřit populistům a levice bude dál jen přihlížet, jak se Evropa mění bez ní.