Rozhodnutí Sportovního arbitrážního soudu CAS z 30. října vyvolalo v českém sportovním prostředí pozdvižení, jako by se právě zhroutil jeden z posledních pilířů západní civilizace. Ruští hokejisté se podle verdiktu mohou vrátit do soutěží Mezinárodní hokejové federace IIHF, která jejich účast po ruské invazi na Ukrajinu zakázala. Arbitráž přitom nerozhodovala o správnosti ruské zahraniční politiky, neomlouvala válku ani nevynášela žádný morální soud nad jejím průběhem. Posuzovala, zda mezinárodní federace dostatečně prokázala bezpečnostní důvody pro pokračování plošného vyloučení. A dospěla k závěru, že nikoliv. V normálním právním prostředí by podobný verdikt měl především otevřít diskusi o přiměřenosti sportovních sankcí a jejich právním základu. V české debatě však okamžitě znovu zazněly výzvy k zákazům, politickým zásahům a dalším opatřením, která mají sportovcům zabránit nastoupit na led.
Mezi nejhlasitější kritiky se podle očekávání zařadil bývalý reprezentační brankář Dominik Hašek, olympijský vítěz z Nagana a muž, který se v posledních letech stal jednou z nejvýraznějších tváří kampaně proti účasti ruských sportovců na mezinárodních soutěžích. Tentokrát už mu nestačí rozhodování sportovních federací. Požaduje zásah politiků a přijetí zákonů, které by ruským sportovcům zakazovaly veřejné vystupování, pokud výslovně neodsoudí válku na Ukrajině. V rozhovoru pro TV Nova dokonce hovořil o možnosti rychlého vládního opatření a následného zákona. Jeho argumentace vychází z přesvědčení, že vystoupení ruského sportovce automaticky představuje propagaci ruského státu a jeho vojenských činů. Právě v této úvaze se však skrývá zásadní problém. Znamená snad skutečnost, že se člověk narodil v Rusku, že je automaticky odpovědný za rozhodnutí Kremlu? A má být právo sportovat podmíněno veřejným politickým prohlášením, jehož obsah budou posuzovat politici nebo sportovní funkcionáři?
Hašek má samozřejmě plné právo ruskou agresi odsuzovat a požadovat sankce proti těm, kdo ji aktivně podporují. Mezi konkrétním sportovcem propagujícím válku a člověkem, který pouze reprezentuje svou zemi nebo se snaží pokračovat v profesionální kariéře, je však podstatný rozdíl. Požadavek veřejného odsouzení války navíc otevírá otázku, zda lze mlčení automaticky považovat za souhlas. Někteří ruští sportovci mají v Rusku rodiny, další tam žijí a veřejné politické postoje pro ně mohou mít osobní následky. Představa, že každý z nich musí před kamerami složit předepsané politické vyznání, aby směl nastoupit k hokejovému utkání, připomíná spíše prověrku politické spolehlivosti než princip individuální odpovědnosti, na němž by měla demokratická společnost stát.
Celá věc získává zvláštní rozměr při pohledu na Haškovu vlastní kariéru. Slavný brankář totiž v sezoně 2010/2011 působil ve Spartaku Moskva a nastupoval v Kontinentální hokejové lize. Nebyl to žádný anonymní hráč, ale jedna z největších osobností světového hokeje, jejíž příchod měl pro ruskou soutěž nepochybný prestižní význam. Je třeba dodat, že šlo o dobu před ruskou anexí Krymu i před rozsáhlou invazí z roku 2022, a bylo by proto nespravedlivé tehdejší angažmá automaticky poměřovat dnešní situací. Přesto se nabízí otázka, kterou Haškova současná argumentace sama vyvolává. Jestliže je dnes účast sportovce v soutěži považována za reklamu politickému režimu, proč by se tento princip měl používat výhradně podle aktuálního politického zadání? A kdo bude rozhodovat, kdy je sport ještě sportem a kdy už se z něj stává nepřípustná propagace státu?
Ještě názornější příklad poskytl sám Hašek v lednu 2024. Přestože dlouhodobě kritizoval NHL za pokračující účast ruských hokejistů, během návštěvy Buffala přijal pozvání na utkání proti Chicagu a podílel se na jeho slavnostním zahájení. Následně se za své jednání veřejně omluvil a označil je za osobní selhání. Omluva je jistě namístě, pokud člověk dospěje k závěru, že jednal v rozporu s vlastním přesvědčením. Zůstává však pozoruhodné, jak obtížné je i pro nejhlasitějšího zastánce sportovních zákazů důsledně dodržovat pravidla, která požaduje po ostatních. Hašek se mohl v Buffalu účastnit hokejové slavnosti, zatímco jiným sportovcům by dnes nejraději prostřednictvím zákona určoval, za jakých politických podmínek vůbec smějí vstoupit na led.
Na sociálních sítích mezitím koluje ironická úvaha, která celý spor shrnuje s přesností, jaké někdy nedosahují ani dlouhé televizní debaty. Rusko vede válku, a jeho hokejisté proto nesmějí na šampionát. Spojené státy vedou vojenské operace proti Íránu, ale jejich hokejisté soutěžit mohou. Bělorusko samo nevede srovnatelnou otevřenou válku proti Ukrajině, jeho reprezentace však zůstává vyloučena. Kdo se v tom má vyznat? Podle této logiky by zřejmě měl každý sportovec před zápasem předložit nejen zdravotní prohlídku, ale také aktuální seznam vojenských operací své vlády, politických spojenců a zahraničněpolitických postojů, které je právě dovoleno zastávat. Rozhodčí by pak vedle ofsajdu kontrolovali i správnost geopolitického přesvědčení. Ironie má samozřejmě své hranice. Běloruský režim poskytoval Rusku při invazi podporu a jednotlivé konflikty mají odlišné příčiny i právní okolnosti. Nic to však nemění na legitimní otázce, proč se při sportovních sankcích tak výrazně liší přístup k jednotlivým státům a zda pro něj existují jednotná, předvídatelná pravidla.
Právě americký příklad je v roce 2026 obzvlášť aktuální. Spojené státy společně s Izraelem zahájily v únoru vojenské údery proti Íránu a konflikt pokračoval v různých podobách i v dalších měsících. Přesto nikoho nenapadá automaticky požadovat vyloučení amerických hokejistů z mistrovství světa nebo nutit každého hráče NHL k veřejnému odsouzení rozhodnutí prezidenta Donalda Trumpa. A je to tak správně. Americký sportovec totiž nenese automaticky osobní odpovědnost za každý vojenský krok své vlády. Stejný princip by však měl být alespoň výchozím bodem při posuzování sportovců jiných národností. Pokud má existovat výjimka, například kvůli aktivní podpoře agrese, bezpečnostním rizikům nebo přímému využívání sportu státní propagandou, musí být konkrétně vysvětlena. Jinak se sportovní sankce mění v politický nástroj, jehož pravidla se odvozují především od toho, kdo je právě považován za spojence a kdo za nepřítele.
Podobnou zkušenost už Česká republika zažila mimo sportovní prostředí. V roce 2023 byl po politickém tlaku zrušen plánovaný pražský koncert světově proslulé ruské operní pěvkyně Anny Nětrebkové. Umělkyně měla vystoupit v Obecním domě, proti koncertu se však postavili představitelé pražské koalice v čele s náměstkem primátora Jiřím Pospíšilem. Pořadatelé nakonec ustoupili a vystoupení odvolali. Nětrebková přitom měla kontroverzní minulost spojenou s podporou Vladimira Putina, což je legitimní důvod k veřejné kritice a debatě o její osobní odpovědnosti. Zároveň však pokračovala v umělecké kariéře na významných evropských scénách, mimo jiné ve Vídni, Paříži či Miláně. Zatímco jinde v Evropě se řešilo, za jakých podmínek může vystupovat, Praha se rozhodla koncert politickým tlakem zastavit. Ani zde tedy neexistoval jednotný evropský přístup. A právě česká ochota řešit složité politické a morální otázky zákazem konkrétního vystoupení stojí za připomenutí.
Zastánci pokračujícího vyloučení Ruska mají přitom argumenty, které nelze jednoduše odbýt. Ruský stát využívá vrcholový sport k posilování své prestiže, někteří sportovci otevřeně podporují prezidenta Putina a návrat národní reprezentace může být v Moskvě prezentován jako politické vítězství. Nelze přehlížet ani bezpečnostní otázky, postoje ukrajinských sportovců nebo obavy pořadatelských zemí. Jenže právě proto musí být rozhodování věcné, právně podložené a přiměřené. Sportovní arbitráž neprohlásila, že ruská agrese přestala existovat. Konstatovala, že předložené důvody pro pokračování konkrétního zákazu neobstály. Reakcí na takové rozhodnutí by mělo být především posouzení právních možností a hledání transparentních pravidel, nikoliv automatická výzva, aby politici vytvořili další zákaz.
Haškova představa zákona podmiňujícího účast sportovců veřejným odsouzením války navíc vyvolává otázky, které v emotivních rozhovorech příliš nezaznívají. Jak přesně by takové odsouzení mělo vypadat? Stačilo by jediné prohlášení? Musel by sportovec používat konkrétní formulace? Kdo by posuzoval jeho upřímnost a co by se stalo, kdyby svůj názor později změnil? Mohl by nastoupit ruský hráč, který válku odsoudil před dvěma lety, ale od té doby mlčí? A platila by obdobná povinnost také pro sportovce jiných států zapojených do ozbrojených konfliktů? Pokud ne, proč? Tyto otázky nejsou obhajobou Kremlu, ale zcela základním testem toho, zda navrhované pravidlo může obstát jako obecně použitelný zákon, nebo zda jde pouze o politicky motivované opatření namířené proti jedné národnosti.
Česká debata se bohužel stále častěji odehrává v prostředí, kde se nesouhlas s konkrétní sankcí okamžitě vykládá jako sympatie k režimu, proti němuž sankce směřuje. Kdo upozorní na právní problematičnost plošného zákazu, riskuje nálepku obhájce Ruska. Kdo připomene rozdílný přístup k americkým a ruským sportovcům, může být obviněn z relativizace války. Takový způsob uvažování však žádnou demokratickou diskusi neposiluje. Naopak ji ochuzuje o schopnost rozlišovat mezi státem a občanem, mezi politickou odpovědností a osobní vinou, mezi legitimní sankcí a kolektivním postihem. Právě v této atmosféře se z rozhodnutí sportovní arbitráže stává další příležitost k morálnímu rozhořčení, místo aby vedlo k přezkoumání dosavadních pravidel.
Dominik Hašek zůstává jednou z největších osobností českého sportu. Jeho výkony v Naganu ani v NHL mu nikdo nevezme a jeho veřejný odpor vůči ruské agresi je legitimním politickým postojem. Sportovní sláva však automaticky nezaručuje správnost právních a politických návrhů. Stejně tak osobní přesvědčení, byť sebeupřímnější, nedává nikomu monopol na určování toho, kdo smí reprezentovat svou zemi a kdo musí nejprve prokázat správné politické smýšlení. Pokud chce Hašek prosazovat další zákazy, měl by být připraven vysvětlit jejich hranice, jejich přiměřenost i to, proč by se podobná pravidla neměla vztahovat také na jiné státy zapojené do válek.
Verdikt CAS tak nakonec otevřel mnohem důležitější otázku než samotný návrat ruských hokejistů. Ukázal, jak snadno se může ze sportu stát prostor pro politické trestání podle státní příslušnosti a jak obtížně se potom hledá hranice mezi oprávněným protestem proti válce a kolektivním postihem lidí, kteří ji sami nerozpoutali. Rusko nese odpovědnost za svou agresi. Jednotliví ruští sportovci však nemohou být bez dalšího považováni za její spolupachatele. A jestliže chceme, aby mezinárodní sport stál na pravidlech, nikoliv na momentálních politických náladách, musíme být ochotni tato pravidla uplatňovat důsledně. I tehdy, když se nám jejich výsledek nelíbí. Hokejový šampionát totiž nemá být soutěží o politicky nejbezúhonnější pas, ale sportovním kláním, v němž o vítězi rozhodují góly, nikoliv geopolitické prověrky.
(Fojtík, prvnizpravy.cz, repro: dvtv)
