Michal Hašek se po delší době vrátil do mediálního prostoru a v rozhovoru s novinářem Radimem Panenkou nabídl obraz politiky, který je temný, nelichotivý a v mnoha ohledech bez iluzí. Bývalý hejtman Jihomoravského kraje, někdejší výrazná tvář sociální demokracie, dnes advokát a vysokoškolský pedagog, mluvil jako člověk, který už nestojí uvnitř stranických struktur, ale zároveň si zachoval silný vztah k levicové politice, k jejímu někdejšímu obsahu i k jejímu pádu. Nešlo o uhlazené bilancování, ale o tvrdou diagnózu. Hašek mluvil o zániku sociální demokracie, o rozvratu české levice, o přetahování voličů Andrejem Babišem, o rozpadlé politické kultuře, o Bruselu, který podle něj ztrácí soudnost i respekt, o Sudetoněmeckých dnech v Brně jako o provokaci a o prezidentu Petru Pavlovi jako o politikovi, který se v ústavním systému pohybuje „jako slon v porcelánu“.

Levice v troskách a nástup Babiše

První velké téma rozhovoru bylo pro Haška osobní. Sociální demokracie, v níž strávil přes dvě dekády, podle něj skončila v troskách. Nejen jako volební projekt, ale jako skutečná politická síla. Mluvil o straně, která kdysi vyhrávala volby třicetiprocentními výsledky, a s neskrývanou hořkostí popisoval její pád do stavu, který označil bez obalu za „úprk do nicoty“. Připomněl i historický rozměr značky sociální demokracie v českých zemích a právě kontrast mezi její tradicí a dnešním stavem podle něj dělá celý rozklad ještě bolestnější. Jeho obava je přitom zcela otevřená. Strana podle něj směřuje k tomu, že se jednou už nebude řešit nic jiného než majetek a „poslední zhasne a předá klíče od Lidového domu nějakému developerovi“.

Hašek se zároveň bránil výtkám, že byl jedním z těch, kdo sociální demokracii pohřbili. Naopak tvrdí, že se ji před lety snažil zachránit. Vrací se k roku 2013 a k době, kdy se na scéně objevil Andrej Babiš. Sociální demokracie tehdy sice volby vyhrála, ale mnohem slabším výsledkem, než se čekalo, a právě v tom Hašek vidí začátek hlubšího problému. Tvrdí, že chtěl zachovat tradiční, hodnotově ukotvenou levici pro „lidi práce“, tedy sociální demokracii opřenou o klasická sociální a současně kulturně konzervativnější témata. Místo toho podle něj převážil směr, který ze strany udělal „oranžovou TOP 09“. V této větě je obsažen celý jeho spor s novější podobou sociální demokracie. Nevidí v ní už autentickou levici, ale liberalizovaný projekt odtržený od vlastního voličského jádra.


Politika jako show a rozdělená společnost

Z této části rozhovoru plynule přešel k širšímu obrazu české politiky a tady už jeho tón ještě přitvrdil. Tvrdí, že politika přestala být střetem idejí, programů a jasně rozpoznatelných pravolevých pozic. Místo toho se podle něj změnila v permanentní „one man show“. Politika už se podle Haška neodehrává jako zápas o obsah, ale jako soutěž v sebeprezentaci. Nejde o výsledky, ale o lajky, podcasty, videa, sociální sítě a okamžitý mediální efekt. V jeho podání se z politiky stala disciplína podobná castingové soutěži, kde se nehledá nejlepší program, ale nejvýraznější tvář. „Je to takové Česko hledá superstar,“ říká a touto větou shrnuje své přesvědčení, že politika dnes ztratila hranice, pravidla i elementární vážnost.

Stejně tvrdě popisuje i atmosféru uvnitř české Sněmovny a vrcholné politiky obecně. Když mluví o svých občasných návštěvách sněmovních kuloárů v posledních letech, vykresluje prostředí, v němž už politici napříč tábory nejsou schopni normálně sedět u jednoho stolu a bavit se bez dozoru, podezřívání a nepřátelských gest. Podle něj to ukazuje, jak hluboko je rozdělená nejen Sněmovna, ale celá společnost. Souvisí s tím i další výtka. Místo zasypávání příkopů se podle něj každý den kopou nové. To už není běžný demokratický spor, ale stav, který začíná rozežírat samotnou schopnost státu fungovat.

Evropa v krizi a hledání alternativ

Ještě ostřejší byl Hašek ve chvíli, kdy se rozhovor otevřel směrem k Evropě. Evropskou unii popsal jako celek v hluboké krizi, a to nejen hospodářské, ale především personální a politické. Podle něj dnes v čele Evropy nestojí elity, které by budily respekt, ale „vysloužilí politici“ exportovaní z národních států do Bruselu. Jmenovitě zmiňuje Ursulu von der Leyenovou a dává její kariéru jako příklad toho, jak se z Bruselu stalo odkladiště politiků, kteří už doma ztratili tah. Podle Haška dnešní vedení Evropské unie nebudí respekt ani u světových velmocí a Evropa přestává být silným hráčem. V jeho výkladu nehrají evropské instituce první housle, pouze přihlížejí a reagují se zpožděním na dění kolem sebe.


Podle Haška totiž nelze vyloučit, že se Evropská unie začne štěpit na tvrdé jádro kolem Německa a Francie a na zbytek kontinentu. Pokud by se Česká republika stala součástí tohoto jádra, hrozí podle něj, že se promění v „ekonomický německý protektorát“. Druhou možností je podle něj sebevědomější blok střední, jižní a jihovýchodní Evropy. Odtud přichází jeho úvaha o širším formátu navazujícím na V4, doplněném například o Rakousko, Itálii, Řecko, Rumunsko, Bulharsko nebo země bývalé Jugoslávie. Nejde podle něj o plán na zítřek, ale o variantu, kterou má smysl mít připravenou. Hašek v této souvislosti mluví o horizontu let, nikoli týdnů. Kdo není připraven, toho vývoj podle něj semele.

Brno, historie a spor o smíření

Silně emotivní část rozhovoru pak přišla ve chvíli, kdy se řeč stočila k plánovaným Sudetoněmeckým dnům v Brně. Tady Hašek vůbec nevolí diplomatický jazyk. Akci považuje nikoli za symbol smíření, ale za „nebetyčnou provokaci“. Vadí mu už samotný způsob, jakým byla podle něj připravena. Tvrdí, že oficiální představitelé Brna, kraje ani státu sudetoněmecký landsmanšaft nepozvali a že se fakticky pozval sám prostřednictvím spolku Meeting Brno. To ale podle něj neznamená, že nejde o politikum. Právě naopak. Za zásadní považuje i informaci o financování akce z prostředků bavorské zemské vlády, které v rozhovoru zmiňuje v částce kolem 800 tisíc eur. V tu chvíli podle něj odpadá jakákoli iluze, že jde o neutrální občanskou událost.

Jeho výhrady ale nejsou jen procedurální nebo symbolické. Hašek tvrdí, že celé pojetí akce je jednostranné a účelové, protože podle něj ignoruje příčiny poválečného vývoje. Pokud se má mluvit o smíření, musí se podle něj začít rokem 1938, terorem sudetoněmecké strany, násilím Freikorpsu, vyháněním Čechů z pohraničí, okupací, protektorátem, popravami a nacistickými zločiny. Teprve na tomto základě se podle něj dá poctivě mluvit o tom, co přišlo po válce. Bez toho je celé „smíření“ jen ideologicky vyčištěná kulisa. V této souvislosti s výraznou naléhavostí připomíná i Kounicovy koleje, nacistické represe v Brně, Lidice, Ležáky, vypálené obce na Moravě a obecně trauma, které česká společnost během války prožila.

Hašek zároveň výslovně říká, že nepopírá ani temná místa poválečné československé historie. Zmiňuje švédské šance u Přerova i Postoloprty a připouští, že po válce došlo k tragédiím, které nelze vytěsnit. Odmítá ale, aby se o nich mluvilo bez kontextu šesti let okupace. Právě v tom je jádro jeho postoje. Neomlouvá zločiny, ale odmítá ahistorické moralizování, které by dnešní optikou přepisovalo tehdejší realitu. Proto také ostře hájí Benešovy dekrety. Označuje je za integrální součást českého právního řádu a připomíná, že útoky na ně opakovaně odmítl Ústavní soud. Z jeho pohledu je to správně a jakýkoli pokus o jejich rozmělnění považuje za nebezpečný. I v souvislosti s lichtenštejnskými nároky dává jasně najevo, že v otázkách poválečného uspořádání nemá Česko ustupovat.

Spor na Hradě a krize politické kultury

V této části rozhovoru se dotkl i prezidenta Petra Pavla, a to hned ve dvou liniích. Jednak ve vztahu k lichtenštejnské otázce a celkovému postoji Hradu k citlivým historickým tématům, jednak později v souvislosti se současným sporem mezi prezidentem a vládou. Právě závěr rozhovoru patřil hodnocení střetu o zahraniční politiku a účast na aliančním summitu. Hašek považuje tento konflikt za velmi nešťastný, a to nejen pro domácí politiku, ale i navenek. Česká republika podle něj vypadá směšně, když si prezident s premiérem a vládou posílají dopisy a veřejně vedou spor o to, kdo kde bude reprezentovat stát. „Vypadáme jako banánová republika,“ říká bez okolků.


Nejostřejší formulaci si ale schovává na osobní hodnocení Petra Pavla. Tvrdí, že „v některých věcech šlape jako slon v porcelánu“ a že řídit republiku není totéž jako řídit vojenský útvar nebo stranický výbor. Tím míří nejen na prezidentův styl, ale i na jeho chápání role hlavy státu. Hašek zároveň naznačuje, že problém není jen v samotném prezidentovi, ale i v jeho okolí. Právě lidé kolem něj podle Haška zřejmě nesou odpovědnost za kroky, které konflikt s vládou vyostřují. Řešení přitom podle něj neleží ve veřejném přestřelování, ale v osobním jednání, ve zklidnění tónu a v návratu k elementárnímu respektu mezi vrcholnými institucemi. Jinak hrozí, že se stát bude dál před domácím i zahraničním publikem zesměšňovat.

V závěru se Hašek vrací k širšímu problému, který prostupuje celým rozhovorem. Politika podle něj ztrácí obsah, pevnost i schopnost držet slovo. Připomíná dobu, kdy i mezi tvrdě soupeřícími stranami fungovala komunikace, dohody a schopnost udržet systém v chodu. Dnes podle něj místo toho převládá obstrukce, okamžitý mediální efekt a touha po několika vteřinách slávy před kamerou. To je podle Haška cesta ke stavu, kdy se lidé politiky definitivně znechutí a volební účast začne klesat. Tím by se podle něj oslabila i legitimita celého systému. Právě proto, jakkoli se staví kriticky k mnoha aktérům současné politiky, volá po jediné věci, která se dnes zdá být nedostatkovým zbožím. Po rozumu, po pokoře a po návratu politiky k tomu, čím má být. Ne soutěží ega, ale správou země.

Celý rozhovor tak nepůsobil jako nostalgické vzpomínání bývalého politika na ztracené časy. Byl to tvrdý, místy nekompromisní a místy až hněvivý komentář člověka, který má pocit, že česká politika ztratila směr, česká levice se rozpadla, Evropa se vzdaluje vlastnímu smyslu a stát přestává působit jako celek, který ví, kam směřuje. Hašek nemluví smírně, nemluví opatrně a nemluví jazykem uhlazených formulí. Mluví útočně, přímo a s vědomím, že některé věci je potřeba říkat natvrdo. Právě proto ten rozhovor rezonuje.