Kauza dotačních výdajů ministerstva zahraničí za éry Jan Lipavský se nedá odbýt sporem o vkus nebo hodnoty. Podstatné je, že šlo o peníze přímo z rozpočtu MZV a že nešlo o drobné. Podle informací, které citují média, si jen v rámci jednoho konkrétního programu rozdělily neziskové organizace desítky milionů korun a část projektů byla nastavena jako víceletá. V okamžiku, kdy nový ministr Petr Macinka (Motoristé sobě) zveřejňuje konkrétní seznamy projektů a částek a mluví o tom, že tyto penězovody chce zastavit, vyvstává logická otázka, která jde daleko za hranice jednoho jména. Kdo ten systém uvnitř státu reálně řídil a kdo nesl odpovědnost za to, že běžel tak dlouho a tak hladce.
Druhá, možná ještě tvrdší rovina je procesní. Program transformační spolupráce je oficiální dotační mechanismus, který MZV vyhlašuje jako výběrové dotační řízení. Nejde tedy o improvizaci, ale o systém s pravidly, schvalovacími procesy, hodnoticími komisemi a kontrolou plnění. Právě tady se láme chleba. Pokud je veřejně vyhlášeno dotační řízení, někdo stanovuje priority, někdo sedí v hodnoticích strukturách a někdo podepisuje rozhodnutí o poskytnutí dotace. U víceletých projektů navíc platí, že po schválení v prvním roce se v dalších letech dotace často přidělují na základě průběžného vykazování, aniž by se příjemce znovu účastnil otevřené soutěže. To není technický detail, ale konstrukce, která přirozeně vytváří setrvačnost. Jakmile se jednou rozjede, mění se v rozpočtový automat, který funguje bez skutečné politické kontroly.
A tady se dostáváme k jádru věci. Pokud se dnes někdo snaží tvrdit, že šlo jen o osobní libůstky jednoho ministra, neobstojí to. Veřejné peníze se v resortu netočily samy od sebe. Musely být schvalovány, administrativně připravovány, obhajovány a kontrolovány. Z toho plyne nepříjemná otázka, kterou by měl někdo zodpovědět nahlas. Bylo to vědomé nastavení celé vlády, nebo jen pohodlný autopilot, kdy politické vedení nechalo úřední mechanismus běžet a kontrola se smrskla na formální razítka. V obou případech je výsledek stejný. Daňový poplatník platil a veřejná debata o smyslu těchto výdajů prakticky neexistovala.
V této kauze je navíc nápadné, že se debata často stáčí k jednotlivým příkladům, aby vznikl dojem, že jde jen o emocionální pohoršení nad názvy projektů. Jenže jádro problému je jinde. Jádrem je fakt, že ministerstvo zahraničí se podle zveřejněných přehledů stalo plátcem aktivit, které mají charakter politického vlivu, práce s médii, společenského inženýrství a ideologické agendy v cizích zemích. A když se takový model jednou zabydlí, vytvoří si vlastní obranný val. Expertní jazyk, grantové formulace, víceleté projekty, navazující financování a síť organizací, které mají existenční zájem na tom, aby systém pokračoval.
Pokud chce stát tvrdit, že takové použití veřejných prostředků je legitimní, musí být schopen odpovědět na tři jednoduché otázky. Kdo konkrétně nastavoval priority, kdo konkrétně rozhodoval o dotacích a kdo nesl politickou odpovědnost za to, že se z diplomacie stala grantová přepážka. Dokud na ně nepřijdou jasné odpovědi, bude každé moralizování o hodnotách a demokracii v zahraničí působit jako kouřová clona. A český občan si bude zcela oprávněně klást otázku, zda v tomto systému nebyl jen tichým sponzorem cizí politiky provozované prostřednictvím domácích neziskových struktur.







