Kauza dotačních výdajů ministerstva zahraničí za éry Jan Lipavský se nedá odbýt sporem o vkus nebo hodnoty. Podstatné je, že šlo o peníze přímo z rozpočtu MZV a že nešlo o drobné. Podle informací, které citují média, si jen v rámci jednoho konkrétního programu rozdělily neziskové organizace desítky milionů korun a část projektů byla nastavena jako víceletá. V okamžiku, kdy nový ministr Petr Macinka (Motoristé sobě) zveřejňuje konkrétní seznamy projektů a částek a mluví o tom, že tyto penězovody chce zastavit, vyvstává logická otázka, která jde daleko za hranice jednoho jména. Kdo ten systém uvnitř státu reálně řídil a kdo nesl odpovědnost za to, že běžel tak dlouho a tak hladce.
Nejvíce bije do očí povaha části projektů. Z poskytnutých přehledů nejde primárně o neodkladnou humanitární pomoc, ale o politicky citlivé zásahy do společenského a mediálního prostoru v cizích zemích. Objevují se položky typu posilování mládeže a nezávislých médií v Gruzii, fact checking a boj proti propagandě v Srbsku, vzdělávání voličů pro komunální volby v Gruzii, budování rovnosti a inkluzivního rozvoje ve Venezuele, prosazování principů rovnosti žen a mužů v Kosovu nebo financování aktivit spojených s Pride festivalem ve Vietnamu. U těchto příkladů se zásadní otázka netýká jen toho, zda jsou někomu sympatické, ale zda má český stát vůbec dělat takovou politiku prostřednictvím dotovaných neziskových organizací a proč to má platit český daňový poplatník.
Druhá, možná ještě tvrdší rovina je procesní. Program transformační spolupráce je oficiální dotační mechanismus, který MZV vyhlašuje jako výběrové dotační řízení. Nejde tedy o improvizaci, ale o systém s pravidly, schvalovacími procesy, hodnoticími komisemi a kontrolou plnění. Právě tady se láme chleba. Pokud je veřejně vyhlášeno dotační řízení, někdo stanovuje priority, někdo sedí v hodnoticích strukturách a někdo podepisuje rozhodnutí o poskytnutí dotace. U víceletých projektů navíc platí, že po schválení v prvním roce se v dalších letech dotace často přidělují na základě průběžného vykazování, aniž by se příjemce znovu účastnil otevřené soutěže. To není technický detail, ale konstrukce, která přirozeně vytváří setrvačnost. Jakmile se jednou rozjede, mění se v rozpočtový automat, který funguje bez skutečné politické kontroly.
A tady se dostáváme k jádru věci. Pokud se dnes někdo snaží tvrdit, že šlo jen o osobní libůstky jednoho ministra, neobstojí to. Veřejné peníze se v resortu netočily samy od sebe. Musely být schvalovány, administrativně připravovány, obhajovány a kontrolovány. Z toho plyne nepříjemná otázka, kterou by měl někdo zodpovědět nahlas. Bylo to vědomé nastavení celé vlády, nebo jen pohodlný autopilot, kdy politické vedení nechalo úřední mechanismus běžet a kontrola se smrskla na formální razítka. V obou případech je výsledek stejný. Daňový poplatník platil a veřejná debata o smyslu těchto výdajů prakticky neexistovala.
Role premiéra Petra Fialy je v tomto kontextu obzvlášť citlivá. Jde o politologa, který velmi dobře rozumí tomu, jak se moc ve státě vykonává nepřímo, prostřednictvím struktur, institucí a sítí. Ve zveřejněných článcích k této kauze se jeho přímé angažmá ve schvalování konkrétních dotací neobjevuje, a proto nelze tvrdit, že premiér osobně něco nařídil nebo řídil. Právě zde však vzniká zásadní prostor pro legitimní otázku. Pokud šlo o programy v řádech desítek milionů korun a pokud šlo o politicky citlivá témata, je uvěřitelné, že předseda vlády o směru těchto výdajů nevěděl, nezajímal se o ně a neměl k nim žádné stanovisko. Nejde o obvinění bez důkazů, ale o odpovědnost funkce. Premiér je od toho, aby měl přehled o strategických prioritách vlády a aby řídil politiku jako celek, ne aby nechal klíčové rozpočtové toky běžet v tichosti úřednického aparátu.
V této kauze je navíc nápadné, že se debata často stáčí k jednotlivým příkladům, aby vznikl dojem, že jde jen o emocionální pohoršení nad názvy projektů. Jenže jádro problému je jinde. Jádrem je fakt, že ministerstvo zahraničí se podle zveřejněných přehledů stalo plátcem aktivit, které mají charakter politického vlivu, práce s médii, společenského inženýrství a ideologické agendy v cizích zemích. A když se takový model jednou zabydlí, vytvoří si vlastní obranný val. Expertní jazyk, grantové formulace, víceleté projekty, navazující financování a síť organizací, které mají existenční zájem na tom, aby systém pokračoval.
Pokud chce stát tvrdit, že takové použití veřejných prostředků je legitimní, musí být schopen odpovědět na tři jednoduché otázky. Kdo konkrétně nastavoval priority, kdo konkrétně rozhodoval o dotacích a kdo nesl politickou odpovědnost za to, že se z diplomacie stala grantová přepážka. Dokud na ně nepřijdou jasné odpovědi, bude každé moralizování o hodnotách a demokracii v zahraničí působit jako kouřová clona. A český občan si bude zcela oprávněně klást otázku, zda v tomto systému nebyl jen tichým sponzorem cizí politiky provozované prostřednictvím domácích neziskových struktur.
(Barták, prvnizpravy.cz, repro: čt24)
