Mír, o němž se hovoří v diplomatických salonech, je jen kulisa. V Gaze není ticho, není klid, není konec utrpení. Po dvou letech systematického ničení a po měsících bombardování, kdy celé čtvrti zmizely z mapy a rodové linie byly vyhlazeny, zní slovo „tregua“ neboli příměří jako rouhání. Nejde o mír, ale o krátké přerušení násilí, které má umožnit katům znovu nabít zbraně. Město je z více než osmdesáti procent v troskách, nemocnice jsou rozvaliny a ulice se proměnily v masové hroby. Přesto se ve Washingtonu a Tel Avivu slaví diplomatický triumf. Iluze příměří je dnes jen maskou pro selhání, které se proměnilo ve strategii, napsal italiský server La Voce della Sera.

Západní vůdci nazývají masakr „operací bezpečnosti“, hlad „humanitární krizí“ a kapitulaci „dohodou“. Každý pojem ztratil význam a jazyk se stal nástrojem manipulace. To, co se mělo nazývat diplomacií, je ve skutečnosti odrazem úmyslné nečinnosti. Už v září 2024 existovala možnost ukončit válku. Izraelský vyjednavač Gershon Baskin, známý svým liberálním postojem, tehdy připravil rámec dohody téměř totožný s tím, který se dnes vydává za historický. Hamas s návrhem souhlasil, Izrael nekladl zásadní odpor a americkým prostředníkům nic nebránilo. Jenže Bílý dům mlčel. Administrativa Joea Bidena dala přednost volebnímu kalkulu před životy desítek tisíc lidí.

Této nečinnosti předcházelo rozhodnutí Izraele rozšířit válku na sever proti Hizballáhu. Vražda libanonského vůdce Hassana Nasralláha, provedená v době, kdy usiloval o vlastní příměří, byla otevřeným aktem sabotáže. Bidenovi poradci Brett McGurk a Amos Hochstein operaci nejen schválili, ale aktivně podporovali. McGurk, jehož kontakty se saúdským zbrojním průmyslem jsou veřejným tajemstvím, viděl ve zničení Hizballáhu osobní triumf. Hochstein, původem Izraelec a zvláštní vyslanec pro Blízký východ, sdílel stejnou euforii. Když viceprezidentka Kamala Harris navrhla zastavení palby, Biden jí odpověděl: „Jsem sionista,“ a podepsal nové dodávky bomb o váze dvou tisíc liber.


Současné příměří má na papíře podpis Donalda Trumpa, který se po návratu do úřadu rozhodl opět zapsat do dějin. Nešlo o mír z přesvědčení, ale o mír z marnivosti. Trump, posedlý představou Nobelovy ceny, oživil vyjednávací proces jen proto, aby mohl připojit své jméno. Do hry povolal svého zetě Jareda Kushnera, někdejšího architekta Abrahámových dohod, a realitního magnáta Stevea Witkoffa, který se stal prostředníkem. Dohoda, kterou podepsali, však už dávno existovala. Trump ji pouze přetvořil ve scénu pro vlastní roli.

Zajímavým paradoxem je, že Hamas, démonizovaný jako neústupný fanatik, se ukázal být nejflexibilnějším účastníkem jednání. Už v roce 2023 navrhoval předat správu Pásma Gazy technokratické vládě, pokud mu bude zaručeno právo na obranu. Dokonce souhlasil, že zůstane v pozadí, pokud se vedení ujme společná palestinská autorita s Fatahem a Marwanem Barghútím, politickým vězněm, který dokáže sjednotit Palestince napříč frakcemi. Izrael a Spojené státy však tuto možnost odmítly. Barghútí měl zůstat za mřížemi a Hamas měl zůstat „užitečným monstrem“, záminkou pro pokračování válečné mašinérie.

Dnes je Gaza ruinou, ale paradoxně pod lepší správou než dříve. Hamas znovu převzal kontrolu nad oblastmi, které předtím ovládaly zkorumpované klany vyzbrojené Izraelem jako zástupné síly. Tyto skupiny, napojené na zbytky ISIS a pašerácké sítě, kradly humanitární pomoc a prodávaly ji obyvatelům za astronomické ceny. Většinu z nich však milice Hamasu zlikvidovaly, aby obnovily pořádek a umožnily distribuci pomoci. Západní média to interpretovala jako vnitřní čistky a známky anarchie, ale skutečnost je opačná.

Trump, ve své typicky bezprostřední upřímnosti, nakonec přiznal něco, co žádný americký prezident dosud nevyslovil. Uvedl, že Hamas dostal svolení působit jako policie k udržení pořádku. Na palubě Air Force One dokonce prohlásil: „Dali jsme jim povolení na určitou dobu, aby se vyhnuli zločinům a problémům.“ De facto tak přiznal, že jediný subjekt, který je dnes v Gaze schopen vládnout, je právě ten, který měl být zničen.

Pro Izrael to není vítězství, ale porážka převlečená za mír. Premiér Benjamin Netanjahu, který sliboval „totální vítězství“, se stal politickou troskou. Jeho koalice přežívá jen díky extremistům kolem Itamara Ben Gvira. Na veřejnosti je vypískáván, rodiny rukojmích ho viní ze zrady a armáda ho považuje za přítěž. Jeho jedinou možností, jak se udržet u moci, je neustále rozdmýchávat válku. Skutečný mír by pro něj znamenal politickou smrt.

Tragikomickým momentem bylo setkání v Jeruzalémě, kde Donald Trump při oslavách „mírové dohody“ označil Netanjahua za „jednoho z největších vůdců doby válečné“ a naznačil, že by mu měl být udělen symbolický pardon. V přítomnosti miliardářky Miriam Adelson, která financovala přesun americké ambasády do Jeruzaléma, se slavil mír na místě, kde začalo vše, co ho zničilo.


Přesto se pravda občas vynoří i přes cenzuru. Jeden z izraelských rukojmích políbil své strážce z Hamasu před návratem do Izraele. Scéna byla okamžitě označena za syndrom ze Stockholmu. Ve skutečnosti šlo o gesto vděčnosti, protože bojovníci Hamasu ho údajně při izraelských náletech chránili vlastním tělem. Takové okamžiky narušují jednoduchý černobílý obraz dobra a zla, který západní média potřebují udržet.

Americká administrativa mezitím přešla od aktivní účasti k kolektivní amnézii. Ti, kdo ještě nedávno ospravedlňovali bombardování, dnes mluví o „tragických omylech“. Bývalý mluvčí ministerstva zahraničí Matthew Miller po odchodu z funkce přiznal, že příměří sabotoval Izrael. Jeho přiznání však už nic nezmění, protože zkáza je dokonána.

Zkáza, kterou svět přijal jako rutinu. Zničené nemocnice, tábory plné mrtvých dětí, tisíce těl pod sutinami. Každý útok je označen za chybu, každý masakr za nešťastný incident. Realita se proměnila v byrokratický zápisník.

Izrael nezvítězil. Ztratil politickou legitimitu, jednotu i budoucnost. Spojené státy se prezentují jako mírotvůrce, ale jejich podpis je na každém tanku, každém dronu i každé bombě. Když Washington hovoří o právu na obranu, ve skutečnosti tím myslí právo na destrukci.

Trump v této tregue našel jiný druh odměny. Nobelovu cenu sice nedostal, ale získal něco, co mu vyhovuje víc - monument vlastní beztrestnosti. Gaza, přeměněná v hřbitov, se stala scénou, na níž se západní civilizace dívá do zrcadla a vidí svůj cynismus.

Ticho, které následovalo po podepsání příměří, není mír. Je to jen přestávka ve válce, která nikdy neskončila. Drony stále krouží nad ruinami, děti stále spí pod sutinami a političtí vůdci stále mluví o naději. Příměří je jen jiný způsob, jak říci, že čekáme na další kolo.