Na první pohled by měl být výsledek střetu Spojených států s Íránem na moři jednoznačný. Americké a izraelské údery vážně poškodily íránské konvenční námořní síly a americký ministr obrany Pete Hegseth už krátce po zahájení války prohlásil íránské námořnictvo za bojově neúčinné a prakticky zničené.
Jenže pět měsíců po začátku konfliktu zůstává Hormuzský průliv jedním z nejnebezpečnějších míst světové námořní dopravy. Teherán tvrdí, že průliv a pravidla plavby v něm kontroluje, zatímco Washington takový nárok odmítá. Ještě 13. srpna si obě strany veřejně nárokovaly kontrolu nad touto strategickou námořní cestou. Právě tento rozpor je strategicky důležitější než počet potopených íránských lodí.
Spojené státy mohou vážně poškodit protivníkovo námořnictvo, a přesto nemusejí získat bezpečné moře. Írán tím připomíná lekci, kterou v posledních letech předvedla také Ukrajina v Černém moři a Hútíové v Rudém moři. K omezení námořní dopravy už není vždy zapotřebí silná oceánská flotila. Někdy stačí výhodná geografie, pobřežní rakety, drony, miny a schopnost vytvořit takové riziko, že obchodní lodě, pojišťovny a rejdaři začnou měnit své chování. Autoři analýzy v The National Interest Christopher Preble a Marie-Louise Westermann proto upozorňují na širší problém. Relativně slabší aktér může prostřednictvím levnějších prostředků odepření přístupu výrazně komplikovat situaci technologicky a vojensky mnohem silnějšímu protivníkovi.
Hormuz ukazuje rozdíl mezi zničením flotily a kontrolou moře
Hormuzský průliv je pro takovou strategii téměř ideálním prostředím. V nejužším místě je široký přibližně 34 kilometrů, samotné plavební pruhy jsou však mnohem užší. Americká Energy Information Administration uvádí, že každý z nich má šířku přibližně dvě námořní míle, tedy zhruba 3,7 kilometru. Jde přitom o jednu z nejvýznamnějších energetických dopravních tepen světa.
Írán proto nemusí průliv fyzicky zablokovat tak, aby jím nemohla projet jediná loď. K dosažení strategického účinku může stačit vytvořit dostatečně vysoké riziko. Právě to mění logiku konfliktu.
Velká námořnictva tradičně usilují o kontrolu moře prostřednictvím válečných lodí, ponorek, letectva a dalších systémů schopných zničit protivníkovy síly a zajistit vlastní svobodu pohybu. Moderní americká strategie ovšem počítá také s prostředím, v němž protivník dokáže přístup do určité oblasti omezovat, s distribuovanými silami a s bezpilotními systémy. Íránský konflikt proto nezpochybňuje samotnou americkou doktrínu kontroly moře. Ukazuje spíše hranice předpokladu, že síly optimalizované pro konflikt s velmocí budou automaticky stejně efektivní proti levným asymetrickým prostředkům slabšího protivníka.
Teherán nepotřebuje americké námořnictvo porazit v klasické námořní bitvě. Potřebuje mu pouze dostatečně prodražit zajišťování bezpečnosti v oblasti a přesvědčit část komerční dopravy, že plavba představuje nepřijatelné riziko. K tomu mohou sloužit protilodní střely, bezpilotní prostředky, rychlé čluny, námořní miny nebo kombinace několika těchto systémů. Írán jejich prostřednictvím dokázal i po rozsáhlých amerických úderech udržovat výraznou nejistotu kolem průjezdu Hormuzem.
Jejich skutečný účinek se navíc neměří pouze počtem zasažených lodí. Rozhodující může být reakce trhu. Pokud rejdař usoudí, že pravděpodobnost zásahu je příliš vysoká, nemusí do oblasti loď vůbec vyslat. Pokud pojišťovna zvýší válečné pojistné, může se cesta ekonomicky přestat vyplácet. A pokud tanker čeká několik dní na bezpečný průjezd, vznikají náklady i bez jediného výstřelu.
V červenci se dokonce část rejdařů vyhýbala americkému systému vojensky podporovaných průjezdů Hormuzem, protože po dalších útocích nepovažovala riziko pro posádky za přijatelné. Americká vojenská převaha tedy sama o sobě nestačila k tomu, aby obchodní společnosti považovaly plavbu za bezpečnou. To je podstatný rozdíl mezi zničením protivníkových sil a skutečnou kontrolou námořní komunikace.
Slabší protivník nemusí vyhrát válku, aby dosáhl svého cíle
Írán přitom není jediným příkladem. Ukrajina vstupovala do války s Ruskem bez klasického námořnictva schopného soupeřit s ruskou Černomořskou flotilou. Přesto kombinací bezpilotních člunů, protilodních střel a útoků na základny dokázala výrazně omezit možnosti ruských válečných lodí v západní části Černého moře.
Podobnou logiku používají Hútíové. Jejich ozbrojené síly se nemohou měřit s americkým námořnictvem. Přesto dokázaly pomocí raket a dronů opakovaně narušovat dopravu v oblasti Báb al-Mandabu a Rudého moře. Nebezpečí navíc nezmizelo. Při útoku na nákladní loď 11. srpna zahynuli podle agentury Reuters čtyři členové posádky a dva záchranáři.
Všechny tři příklady mají společný princip. Slabší aktér nemusí kontrolovat celé moře. Stačí mu odepřít silnějšímu protivníkovi možnost využívat určitý prostor bezpečně a levně. Tím se mění ekonomika námořního konfliktu.
Moderní americký torpédoborec představuje investici v řádu miliard dolarů a nese sofistikované senzory i drahé protiraketové prostředky. Jeho protivníkem přitom nemusí být jiná válečná loď, ale relativně levný dron nebo protilodní střela. To neznamená, že levná zbraň automaticky poráží drahou. Rozdíl spočívá v něčem jiném: slabší strana může donutit silnějšího protivníka vynakládat nepoměrně větší prostředky jen na udržení normálního provozu.
Hormuz tuto asymetrii posouvá ještě dál, protože ve hře není pouze americké námořnictvo. Průlivem procházejí energetické suroviny a zboží důležité pro světovou ekonomiku. Jakmile se z námořního konfliktu stane problém komerční dopravy, účinek íránských zbraní se prostřednictvím pojištění, cen přepravy, dostupnosti tankerů a cen energií přenáší daleko za Perský záliv. Írán tak může vytvářet globální ekonomické náklady, aniž by potřeboval globální námořnictvo. Právě v tom spočívá podstata asymetrické námořní síly.
Americké námořnictvo bude muset změnit měřítko námořní moci
Pro Washington z toho plyne nepříjemná otázka. Spojené státy se v posledních letech připravují především na možnost vysoce intenzivního konfliktu s technologicky vyspělým protivníkem, zejména Čínou. Americké strategické dokumenty proto zdůrazňují schopnost působit v silně bráněném prostředí, distribuovat síly, využívat bezpilotní systémy a zasahovat protivníka na velké vzdálenosti.
Íránský konflikt však ukazuje, že technologicky slabší protivník může představovat jiný druh problému. Nejde jen o to, zda americké námořnictvo dokáže protivníkovy lodě, základny nebo raketové systémy zničit. Otázkou je, kolik času, lodí, munice a peněz bude potřeba k tomu, aby následně dokázalo garantovat dostatečně bezpečnou obchodní dopravu. To jsou dva rozdílné úkoly. První může skončit relativně rychle. Druhý může pokračovat celé měsíce.
Právě zde se vrací klasická otázka námořní moci, kterou na konci 19. století formuloval americký stratég Alfred Thayer Mahan. Námořní moc v jeho pojetí nebyla pouze otázkou válečných lodí, ale souvisela také s obchodem, obchodním loďstvem a hospodářskou kapacitou umožňující námořní sílu dlouhodobě udržovat. Současné konflikty tuto myšlenku rozšiřují.
Ekonomická dimenze námořní moci nemusí spočívat jen ve schopnosti vlastním námořnictvem chránit svůj obchod. Může spočívat také ve schopnosti narušovat obchod protivníka a zvyšovat jeho ekonomické náklady. Právě takovou širší definici námořní moci navrhují autoři analýzy The National Interest. V takovém pojetí má Írán mnohem větší námořní moc, než by naznačoval počet jeho fregat, korvet nebo ponorek.
Podobná logika může platit také pro státy a nestátní aktéry schopné ohrožovat dopravu v blízkosti strategických pobřeží a průlivů. To může být jedna z nejdůležitějších lekcí současné války pro americké strategické plánování.
Spojené státy samozřejmě stále potřebují letadlové lodě, ponorky a oceánskou flotilu schopnou operovat po celém světě. Události v Hormuzu však ukazují, že velikost flotily a technologická převaha samy o sobě nezaručují schopnost udržet otevřenou strategickou námořní cestu.
Írán nemusí americké námořnictvo porazit. Stačí, když dokáže udržovat nejistotu, nutit Washington nasazovat další prostředky a přesvědčit dostatečný počet obchodních společností, že průjezd Hormuzem nestojí za riziko.
Právě proto je dnešní situace v Perském zálivu strategicky významnější než samotný výsledek námořních bojů. Americké námořnictvo patří k nejsilnějším a technologicky nejvyspělejším flotilám světa, ale Hormuz připomíná, že námořní moc se neměří pouze schopností zničit protivníkovy lodě. Měří se také schopností zajistit, aby strategické námořní cesty mohly bezpečně využívat obchodní lodě a spojenci. A právě v této disciplíně může relativně slabý protivník způsobit velmoci překvapivě vážné problémy.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. The National Interest – What the US Navy Can Learn from Iran; 2. Reuters – Iran, US make competing claims over control of Strait of Hormuz; 3. Reuters – Some ships refusing US-military guided Hormuz transits after attacks; 4. U.S. Department of Defense – Advantage at Sea; 5. U.S. Energy Information Administration – The Strait of Hormuz is the world’s most important oil transit chokepoint
