Selhání lidského úsudku, psychologické chyby a rozdílné strategické přístupy mocností zvyšují riziko fatální chyby. Předchozí články upozornily na psychologickou zranitelnost lidských rozhodnutí v jaderném velení a nedostatečnost mezinárodního práva. Tento text přináší další důležité souvislosti. Hned v úvodu je dobré si položit tři zásadní otázky:
• Jak uvažují o jaderných zbraních Rusko, Čína a Izrael?
• Jaké chyby již svět zažil?
• A co to znamená pro přežití lidstva?
Rusko: Jaderná odveta i první úder jako politický nástroj
Doktrína Ruské federace byla oficiálně zveřejněna v roce 2020 a je patrné, že si Rusko vyhrazuje právo použít jaderné zbraně v případě napadení Ruské federace nebo jejích spojenců jadernými zbraněmi, nebo pokud dojde k ohrožení samotné existence státu i konvenčními zbraněmi.
Zásadní rozdíl oproti USA je ten, že Rusko explicitně uvádí možnost použití jaderných zbraní i při útoku konvenčními silami, což značně snižuje práh pro jejich použití.
„Mrtvá ruka“ – systém Perimetr!
Ruský automatizovaný systém z dob SSSR (a údajně stále funkční) je navržen tak, aby v případě vyřazení velení odpálil jaderný úder automaticky. Tento „soudný den v krabičce“ byl vyvinut jako pojistka proti náhlému decapitating strike, neboli útoku na velení.
S tím je ale také spojeno obrovské riziko, protože jakýkoli omyl nebo technická chyba může aktivovat smrtící odvetu bez lidského zásahu.
Čína: Minimální odstrašení, ale absolutní kontrola jedince
Čínská oficiální doktrína uvádí tv. No First Use (NFU), kde se Čína zavazuje nikdy nepoužít jaderné zbraně jako první. Čína vlastní přibližně 400 jaderných hlavic a udržuje tzv. „low alert posture“, což znamená, že hlavice nejsou v neustálé pohotovosti.
I tak řada analytiků vyjadřuje znepokojení a poukazují na to, že Čína buduje stovky nových raketových sil, a to včetně silo-based ICBM, čímž de facto směřuje k modelu stálé připravenosti podobnému USA a Rusku.
Navíc je jaderné velení v Číně silně centralizováno pod přímou kontrolou generálního tajemníka KS Číny, tedy v praxi pod jedním člověkem (Xi Jinping), bez demokratické nebo vojenské protiváhy.
Izrael: Mlčení jako strategie – „nuclear opacity“
Izrael nikdy oficiálně nepřiznal vlastnictví jaderných zbraní, ale podle CIA, Meir Amit centra i IAEA se odhaduje, že Izrael má 80–100 jaderných hlavic. Vývoj začal s francouzkou pomocí po roce 1960 a od té doby platí doktrína jaderné nejednoznačnosti (tzv. nuclear opacity).
Strategickou výhodou je, že neexistence formální přítomnosti zbraní znemožňuje vynucení mezinárodní kontroly nebo tlak na odzbrojení.
„Nuclear opacity“ funguje jako odstrašující faktor bez závazku a zároveň umožňuje Izraeli obcházet mezinárodní právo (není signatářem NPT).
Psali jsme:
Když selže stroj nebo člověk. Historie blízko katastrofě
NORAD 1979 – Falešný útok USA
Na základně NORAD došlo k omylu, kdy byla simulace jaderného útoku chybně přenášena jako reálný útok SSSR. Systém tehdy vyhodnotil 200 odpálených sovětských raket, Bomber Wings byly uvedeny do vzduchu, jaderné ponorky připraveny k odpalu. Krize byla nakonec odvolána minuty před protiúderem, když satelity nic nepotvrdily.
Petrovova noc 1983 – Sovětský důstojník zachránil svět
V roce 1982 varoval sovětský systém před americkými raketami. Plukovník Stanislav Petrov se však rozhodl, že jde o chybu a neoznámil útok nadřízeným. Kdyby poslechl protokol, došlo by s vysokou pravděpodobností ke globální jaderné válce.
„Válečný nosič“ 1995 – Raketa z Norska
USA s Norskem odpálily výzkumnou raketu. Ruský systém ji identifikoval jako jaderný úder (podobnost s Trident SLBM). Prezident Jelcin tehdy poprvé otevřel jaderný kufřík. Odvetný úder byl pak na poslední chvíli odvolán.
Riziko selhání roste kombinací mlčení, centralizace a psychologie
Zatímco právní a mezinárodní rámce se snaží jaderné zbraně omezit, doktríny velmocí často směřují opačným směrem... k větší nejistotě, automatizaci a koncentraci moci. A jak ukazují historické incidenty, největší hrozbou často není záměr, ale chyba, stres nebo nesprávný výklad.
Psali jsme:
Jestliže jaderný svět přežil 20. století, nebylo to díky systémům, ale kvůli jednotlivcům, kteří se rozhodli neposlechnout rozkaz nebo algoritmus.
A tak nám na závěr zůstávají otázky pro dnešní svět: Kdo bude dalším Stanislavem Petrovem?
A nebo nás tentokrát psychologická chyba dovede skutečně až na práh apokalypsy?
(Kovář, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)
