Spor o to, zda prezident může blokovat jmenování premiérem navrženého ministra, se v posledních dnech proměnil z jednorázového ústavního výkladu v širší politickou krizi. Nejde už jen o jedno jméno, ale o signál, že hlava státu je ochotna vstupovat do exekutivního rozhodování způsobem, který oslabuje odpovědnost vlády vůči Poslanecké sněmovně. V tomto kontextu se logicky objevuje otázka, zda a jak může vláda reagovat, aniž by sama překračovala rámec ústavy a zákonů. Prostor pro odvetu v pravém slova smyslu je omezený, protože exekutiva nemá prezidenta řídit ani mu ukládat povinnosti mimo to, co plyne z ústavního pořádku. Přesto existují kroky politické, institucionální i finanční povahy, které mohou vytvořit tlak na návrat k ústavním zvyklostem.

Nejsilnějším nástrojem, který má vláda k dispozici, je využití ústavních mechanismů k vynucení konání prezidenta. Pokud hlava státu setrvává v nečinnosti nebo v selektivním výkonu pravomoci, může se vláda obrátit na Ústavní soud s návrhem na kompetenční spor. Nejde o konfrontaci pro efekt, ale o jasné vymezení hranic pravomocí, které má dlouhodobý význam pro stabilitu systému. Takový krok by zároveň zbavil celý spor osobní roviny a vrátil jej do institucionálního rámce, kde se nerozhoduje podle sympatií, ale podle výkladu ústavy.


Další rovinou je rozpočtová politika, která však musí zůstat v mezích zákona. Kancelář prezidenta republiky je financována ze státního rozpočtu schvalovaného Poslaneckou sněmovnou. Vláda nemůže svévolně krátit prostředky, ale může navrhovat úspory, audit výdajů či omezení některých položek, pokud je to odůvodněno hospodárností a efektivitou veřejných financí. Takový postup nesmí být prezentován jako trest, ale jako důsledek obecné rozpočtové odpovědnosti. Přesto je zřejmé, že politický vzkaz je v takovém kroku čitelný. Pokud prezident posouvá hranice své role, vláda může dát najevo, že instituce, která se staví do pozice politického aktéra, nemůže automaticky počítat s komfortem, který je spojen s nestrannou rolí hlavy státu.

Významným nástrojem je také práce s mezinárodním kontextem. Prezident reprezentuje stát navenek, ale zahraniční politiku formuluje vláda. Pokud se hlava státu dostává do sporů, které komplikují výkon exekutivy, vláda může důsledně trvat na tom, že oficiální linie je dána usneseními vlády a odpovědností vůči parlamentu. Tím se snižuje prostor pro to, aby prezident svou osobní interpretací politiky vytvářel paralelní linii moci. V situaci, kdy probíhají citlivá jednání na evropské i transatlantické úrovni, je soudržnost exekutivy klíčová a vláda má právo ji chránit.


V souhrnu platí, že vláda nemá k dispozici jednoduché páky, kterými by mohla prezidenta donutit ke změně postoje přes noc. Může však kombinovat právní kroky, parlamentní tlak, rozpočtovou odpovědnost a politickou komunikaci tak, aby se spor vrátil do rámce ústavy a aby bylo zřejmé, že překračování pravomocí má institucionální následky. V kontextu dalších probíhajících událostí, kdy se kumuluje napětí mezi exekutivou, prezidentem a opozicí, je právě návrat k pravidlům jedinou cestou, jak zabránit tomu, aby se z mimořádného sporu stala nová politická norma.

Na konci tohoto sporu nejde o to, kdo má silnější mediální podporu ani kdo dokáže hlasitěji moralizovat. Jde o to, zda v České republice budou i nadále platit jasná pravidla parlamentní demokracie, nebo zda se ústavní pořádek začne ohýbat podle momentální politické nálady a osobních výkladů. Pokud se dnes připustí, že prezident může blokovat vládu podle vlastního hodnotového soudu, zítra se stejný princip může obrátit proti jakékoli jiné vládě. V tom spočívá skutečné riziko této krize. Nejde o jeden spor, ale o precedens, který buď posílí ústavu, nebo ji postupně promění v pouhou dekoraci politického provozu.