Diskuse o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu se posouvá do nové fáze. Po emotivních varováních o bankrotu a následné kritice programové náplně se nyní začíná rýsovat hlubší problém. Nejde už jen o finance ani o obsah samotný. Jde o to, zda jsou veřejnoprávní média schopna definovat svou roli v prostředí, kde stále více vstupují do prostoru, který jim nepřísluší.
Pozoruhodné je, že i samotná debata přímo v České televizi tuto rozpornost nepřímo potvrdila. Hosté shodli, že veřejnoprávní média mají své místo a jejich existence je důležitá. Publicista David Klimeš například uvedl, že „potřebujeme média veřejné služby“ a že jde o tradiční evropský model.
Tato shoda je zásadní. Znamená totiž, že samotná existence České televize ani Českého rozhlasu není hlavním problémem. Tím je způsob, jakým svou roli naplňují.
Zcela klíčový moment debaty však zazněl jinde. Ondřej Neff upozornil, že Česká televize a Český rozhlas „lezou do zelí“ soukromým médiím, například tím, že vstupují do oblasti podcastů. Tento výrok přesně pojmenovává jádro současného konfliktu. Veřejnoprávní média již dávno nepůsobí pouze tam, kde trh selhává. Naopak se stále častěji přesouvají do oblastí, kde trh funguje velmi dobře.
Tento posun není náhodný. Je důsledkem snahy oslovit co nejširší publikum, zvýšit dosah a obhájit vlastní existenci. Jenže právě tím dochází k paradoxu. Čím více se veřejnoprávní média přibližují komerčním, tím více ztrácejí důvod, proč by měla být financována z veřejných peněz.
Další důležitý moment debaty přinesl Jan Dobrovský, který zdůraznil potřebu „důvěryhodného zdroje“ v době informačního chaosu. Tento argument je silný a legitimní. Veřejnoprávní média mají být oporou v prostředí sociálních sítí a dezinformací. Jenže právě zde vzniká další rozpor. Důvěryhodnost nevzniká šíří obsahu ani jeho atraktivitou, ale jeho kvalitou, hloubkou a důsledností.
Pokud však významná část produkce směřuje do zábavy, infotainmentu nebo formátů na hraně komerce, dochází k oslabování této role. Veřejnoprávní médium nemůže být současně garantem pravdy a zároveň producentem obsahu, který se řídí logikou sledovanosti.
Z debaty zazněla i další zásadní věta. Dobrovský uvedl, že „médium veřejné služby může přežít jen tehdy, pokud má komplexní program“. Právě tato teze je však problematická. Co znamená „komplexní program“ v době digitální fragmentace? Znamená to pokrýt vše od zpravodajství po zábavu, nebo naopak jasně vymezit, co je jádrem veřejné služby a co nikoliv?
Současný model České televize i Českého rozhlasu odpovídá spíše první variantě. Snaží se být vším pro všechny. Výsledkem je však rozptýlení prostředků, oslabení identity a neustálý tlak na rozšiřování obsahu. Veřejná služba se tak mění v široce definovaný mediální prostor bez jasných hranic.
Právě absence těchto hranic je dnes největším problémem. Pokud není jasně řečeno, co veřejnoprávní médium dělat nemá, pak není možné efektivně řídit jeho fungování ani obhájit jeho financování. Každý nový projekt, každá nová platforma a každý nový formát si vždy najde své odůvodnění. Výsledkem je neustálé rozšiřování aktivit bez odpovídající reflexe jejich smyslu.
Zásadní otázka proto zní jinak než dosud. Ne zda veřejnoprávní média zachovat, ale jak je zásadně předefinovat. Debata v České televizi ukázala, že i její účastníci si uvědomují nutnost změny. Zároveň ale ukázala, že tato změna zatím nemá konkrétní podobu.
Bez jasného vymezení role bude každá další diskuse narážet na stejný problém. Jedna strana bude volat po zachování institucí, druhá po jejich omezení. Ani jedna však nebude schopna přesvědčivě odpovědět na základní otázku: co má být skutečným obsahem veřejné služby v jednadvacátém století.
Právě zde se rozhodne budoucnost České televize i Českého rozhlasu. Ne v politických návrzích ani ve výši poplatků, ale v tom, zda dokážou přestat být hybridem mezi veřejnou službou a komerčním médiem. Pokud tuto změnu neprovedou samy, bude jim vynucena zvenčí. A pak už nepůjde o reformu, ale o zásadní zásah do jejich existence.
(Lukeš, prvnizpravy.cz, foto: zai)
