Pokusím se zároveň definovat dva klíčové problémy, které se objevily v diskusi. Prvním byl pravděpodobný vývoj konfliktu mezi Iránem a Izraelem, druhým právo Iránu vyvíjet vlastní jaderné zbraně a snahám Izraele pokusit se tomu zabránit.
Pro šťouraly doplňuji, že termín „speciální vojenská operace“, který v textu používám, považuji v chaotickém prostředí současných mezinárodních vztahů za vhodný k označení jakékoliv války, zahájené a vedené bez oficiálního vyhlášení mimo RB OSN pod hlavičkou „hájení vlastních zájmů“. Nebo bez ohledu na znění článku 1 Severoatlantické smlouvy, jediného skutečně závazného pro všechny její signatáře.
Současný vývoj na Středním východě začíná nabírat směr, který nejen mně začíná připadat v současném válkou těhotném světě až příliš nebezpečný. Speciální vojenská operace, kterou Izrael „rozjel“ na více než 1000 km vzdáleném území Iránu, se mu začíná vymykat z rukou. Jeho situace začíná připomínat situaci Ukrajiny po ostentativním, Brity podníceném odmítnutí již podepsané istanbulské dohody z dubna 2022. Ukrajinské vedení, spoléhající se na masivní podporu evropských zemí NATO a zmateným Bidenem řízených USA, během několika málo měsíců zjistilo, že sliby a plány západu prostě nefungují.
Rusko, i přes trestuhodnou vojenskou a zpravodajskou nepřipravenost jeho speciální vojenské operace a katastrofální počáteční ztráty, od původních požadavků neustoupilo a naopak je ještě rozšířilo. Nevzdalo se Krymu, ani významné části obsazených území a jeho armáda se rychle naučila vést boj se západní vojenskou technikou, taktikou a operačním uměním. Ruský vojenskoprůmyslový komplex bez ohledu na masivní sankce zvládl přechod na válečný stav. Ruská ekonomika se nezhroutila a Rusko se nedostalo do Západem plánované mezinárodní izolace. A nezvratné směřování Ukrajiny k porážce bez ohledu na fakticky neomezenou finanční a vojenskou pomoc EU a NATO je dnes vnímáno jako projev rostoucí slabosti západu a pobídka k emancipaci stále větším počtem zemí nejen v Africe, Asii a Jižní Americe, ale i v samotné Evropě.
Vypadá to, že konflikt mezi Izraelem a Irákem bude mít podobný vývoj. Izrael, i přes počáteční úspěchy, umožněné pozoruhodnou prací jeho zpravodajských služeb a z vojenského hlediska perfektně připraveným a načasovaným útokem, viditelně přecenil své možnosti. Netanjahu zřejmě počítal (a nejspíš stále počítá) s vojenským zapojením USA do konfliktu. Jenže Donald Trump sice slovně vyjadřuje Izraeli podporu, probíhají masivní přesuny amerických tankovacích letadel do Evropy, prodej pizzy v bistrech v Pentagonu roste nade všechny meze a gay kluby kolem něj zejí prázdnotou (což zatím vždy spolehlivě signalizovalo brzké zahájení vojenských operací US Army), ale na americké straně je vidět až neobvyklá zdrženlivost. To může být dáno více faktory.
Trumpovi lidé si velmi dobře uvědomují rizika, plynoucí ze zatažení USA do velkého konfliktu na Středním východě. Přímá vojenská pomoc Izraeli, protažená na týdny a měsíce, by rozjela intenzivní mediální kampaň, odsuzující Trumpa za zabíjení (muslimských) civilistů v Iránu a plýtvání penězi (amerických) daňových poplatníků. To by na pozadí domácích problémů s potlačováním ilegální imigrace a muslimskými menšinami prakticky jistě vyvolalo synergický efekt v podobě strmě klesající popularity Trumpa a podpory jeho záměrů. Zvláště kdyby se vojenská pomoc Izraeli ukázala jako nedostatečná a Irán by dokázal (s pomocí sympatizujících zemí) útokům úspěšně vzdorovat.
Irán je obklopen muslimskými zeměmi a značná část z nich s jeho bojem proti Izraeli sympatizuje. A nejen slovně. Konkrétně Pákistán už údajně zahájil dodávky „nejaderného vojenského materiálu“, jak uvedlo jeho ministerstvo obrany. Pravděpodobně se jedná o prostředky PVO, které se ukázaly jako vysoce účinné v nedávné válce s Indií a které Irán bytostně potřebuje. Pákistán je navíc země, vlastnící jaderné zbraně v počtech, srovnatelným s izraelskými. Vlastní rovněž příslušné nosiče, a izraelská Železná kopule se ukazuje být daleko děravější, než jak ji líčí izraelská propaganda.
Dlouhý konflikt by také významně narušil schopnost USA chránit Tchaj-wan za situace, kdy je Čína reálně schopna bleskově zaútočit a velmi rychle ostrov obsadit. Zkušenosti ze Sýrie a nově i z Iránu ukazují, že to je možné a Číňané se učí až neskutečně rychle. Současné snahy Donalda Trumpa přimět Irán k podpisu smlouvy, jimiž by se vzdal jaderných zbraní (a nejspíš i jaderného programu) a de facto kapituloval před útokem Izraele ukazují, že si je jeho administrativa těchto rizik vědoma. Nasvědčují tomu i Trumpovy výroky na předčasně opuštěném jednání skupiny G7, které vyčetl vyloučení Ruska, odmítl podepsat závěrečný protokol, obsahující nové protiruské sankce a jen velmi neurčitě se vyjádřil k podpoře Izraele.
Na závěr pár slov k „právu“ Iránu vyrábět jaderné zbraně. Nemá na to právo. Je spolu se 189 dalšími zeměmi signatářem smlouvy o nešíření jaderných zbraní a zavázal se k jejímu dodržování. Smlouvu nepodepsaly Indie, Pákistán a Izrael, a jediným státem, který od ní odstoupil, je Severní Korea. Argument, že každý má přece právo vlastnit jaderné zbraně, považuji v tomto smyslu za absolutně pitomý, odpovídající úrovni myšlení brýlatého individua, okupujícího aktuálně Černínský palác. Proč by si pak nemohla vyvinout jadernou zbraň Česká republika, Slovensko, Polsko, Itálie, Burkina Faso, Kongo, Mauretánie, nebo třeba Vatikán? A proč nedat tu možnost i soukromým subjektům? Máme přece svobodu! Proč by si ČEZ, disponující tzv. "ochrankou", personálně, vycvičeností a výbavou pomalu lepší, než tzv. AČR, nemohl vyvinout v JeTe zařízení, potřebné k výrobě obohaceného plutonia? Proč by je nemohly vlastnit celosvětové korporace, nebo proč by si je nemohli pro osobní potřebu pořídit Musk a další miliardáři?
Apeluji na nositele podobných názorů, včetně madam Černochové, jaderné válečnice Langšádlové, nebo „atomové báby“ Drábové: Víte, jak by vypadal v takovém případě náš svět? Jak by vypadaly Střední východ, Evropa, USA a další zúčastněné státy po použití jaderných zbraní? Myslím, že to vůbec netušíte, nebo vám to je jedno. Na rozdíl od Donalda Trumpa, který tuto vizi pro USA jasně odmítl slovy „Detroit za Manchester nevyměním“. Jako člověk, vycvičený k použití raket s jadernými hlavicemi, o tom mám poměrně dobrou představu. Ostatním doporučuji americký film "Den poté" ("Day After") z roku 1983, případně ještě drsnější britská "Vlákna" ("Threads") z roku 1984.
(rp,prvnizpravy.cz,fb,foto:arch.)
