Západní civilizace prochází obdobím nejistoty, ve kterém se stále častěji stává objektem ideologického boje namísto hodnotového zakotvení. Pod záminkou její ochrany ji však paradoxně ohrožují i ti, kdo se prezentují jako její obránci. Britský novinář a spisovatel Ralph Leonard představil v magazínu Compact tvrdou, ale důležitou diagnózu, a to že dnešní pravicové kulturní hnutí, které brojí proti „woke“ ideologiím, si Západ nezaslouží. Ne proto, že by nemělo právo jej bránit, ale proto, že ho nechápe, a především nežije.
Ve svém textu vychází Leonard z pozorování, že konzervativní bojovníci proti progresivním proudům často zachází s pojmem Západu jako s dědičným nárokem, ne jako s kulturním a duchovním závazkem.
„Co jsi po předcích zdědil, to si musíš zasloužit, než se ti to stane vlastním,“ cituje Leonard Goetha a ukazuje, že konzervatismus, který redukuje západní civilizaci na etnickou nebo kulturní identitu, není autentickým dědicem jejích hodnot. Místo hloubky přináší povrchnost, místo obrany principů nabízí ikonografii.
Leonard tvrdí, že současná pravice chápe západní dědictví jako soubor symbolických odznaků, a jména jako Shakespeare, Goethe, Thucydides nebo Cervantes slouží spíš jako propagandistické štíty než jako živé inspirace. Tato jména mají symbolizovat údajnou čistotu civilizace, kterou pravice cítí být ohroženou, ale chybí jim obsah. Nejde o rozum, estetiku, humanismus nebo univerzální hodnoty. Jde o vymezení proti druhým. Tento reduktivní přístup však podle Leonarda degraduje západní tradici na pouhý nástroj kulturní války.
Západní civilizace je historickým procesem,výsledkem napětí mezi vírou a rozumem, mezi autoritou a svobodou, mezi partikularismem a univerzalismem. Její síla vždy spočívala ve schopnosti překračovat vlastní hranice, zahrnovat nové podněty a přetvářet sebe sama skrze kritiku. Konzervativní identitární přístup tuto dynamiku popírá. Místo reflexe přichází nostalgie. Místo filozofie přichází moralismus. Místo humanismu přichází tribalismus.
Tento nový tribalismus se podle Leonarda v mnohém podobá tomu, proti čemu brojí. Pravicový kulturní boj proti „wokeismu“ často kopíruje jeho struktury. Má své hrdiny a padouchy, své jazykové kódy, svou rigidní ortodoxii. Jen narativ je obrácený. Kde jedni chtějí dekolonizaci, druzí požadují „rekolonizaci“, kde jedni chtějí „bezpečné zóny“ pro menšiny, druzí volají po „kulturní ochraně“ většiny. Výsledkem je pak paralelní ideologická realita, v níž se hodnoty jako svoboda, rozum a krása ztrácejí ve stínu identity.
Leonard přitom není zastáncem levicového kulturního aktivismu, který chce „dekolonizovat“ Shakespeara nebo „zproblematizovat“ matematiku. Tyto pokusy sám označuje za extrémy, které mohou poškodit integritu akademických a kulturních institucí. Ale podle něj není odpovědí jejich odmítnutí ve jménu ještě většího dogmatismu. Pokud má Západ přežít jako civilizace idejí, musí být bráněn těmi, kdo mu rozumí, ne těmi, kdo ho zneužívají.
Jeho apel je zároveň voláním po návratu k tomu, co Západ činilo velkým, tedy otevřenost myšlení, filozofická odvaha, estetická vize, ale i intelektuální poctivost. Kultura není výsada krve, ale výsledek vzdělání, kultivace a vnitřní disciplíny. Civilizace se nebrání hněvem, ale věděním. Nestačí se narodit v Evropě, nestačí znát jména klasiků. Západ se musí promýšlet, zpochybňovat, objevovat znovu. Každá generace jej musí znovu zasloužit.
Článek Ralpha Leonarda je v tomto ohledu výjimečný. Ne jako levicová kritika pravice, ale jako připomínka, že hodnoty nejsou vlastnictvím, ale výzvou. A ti, kdo je chtějí hájit, musí být ochotni podstoupit námahu, kterou to obnáší. Jinak Západ zůstane jen prázdnou fasádou ve válce symbolů.
(Kyncl, Compact Magazine, foto: zai)
