Kdo skutečně ovlivňuje rozhodování prezidenta republiky? U premiéra lze sledovat vedení jeho strany, ministry, poradce i vládní aparát. U Petra Pavla je situace odlišná. Nemá vlastní politickou stranu, poslanecký klub ani stranickou síť, o kterou by mohl své politické rozhodování opřít. O to větší význam mají Kancelář prezidenta republiky, odborní poradci a lidé, s nimiž prezident dlouhodobě konzultuje své postoje.

Formální struktura je poměrně dobře dohledatelná. Kancelář prezidenta republiky vede Milan Vašina, každodenní výkon prezidentovy funkce podporuje sekretariát vedený Lucií Obdržálkovou a Hrad má vlastní legislativní, právní, zahraničněpolitický i komunikační aparát. V čele zahraničního odboru je od srpna Daniel Štech. K tomu přistupují odborní poradci a zahraničněpolitické konzultace.

Mezi lidmi v prezidentově okolí však zaujímá zvláštní postavení bývalý diplomat Petr Kolář. S Pavlem se zná dlouho, jejich vztah předcházel prezidentské kandidatuře a Kolář veřejně vystupuje jako jeden z nejvýraznějších interpretů prezidentových postojů, především v zahraniční a bezpečnostní politice.

U něj vzniká otázka, která přesahuje běžnou debatu o prezidentských poradcích. Kolář před několika lety patřil k výrazným kritikům Miloše Zemana a zdůrazňoval omezenou úlohu prezidenta v parlamentním systému. Dnes hájí aktivnější výkon prezidentských pravomocí Petra Pavla. Současně se po nástupu Babišovy vlády změnil i praktický způsob, jakým Pavel svou funkci vykonává. Relativně nekonfliktní soužití s Fialovým kabinetem vystřídaly spory o jmenování člena vlády i o zastupování České republiky na summitu NATO.


Hrad má vlastní aparát, Kolář však stojí v jiné pozici

Milan Vašina má z hlediska fungování Hradu mimořádně důležitou pozici. Jako vedoucí Kanceláře prezidenta republiky řídí a kontroluje její činnost a je přímo odpovědný prezidentovi. To mu poskytuje značnou institucionální blízkost k hlavě státu. Z veřejných informací ale nevyplývá, že by se stal Pavlovým politickým alter egem.

Je to podstatný rozdíl proti prezidentství Miloše Zemana, kdy byl kancléř Vratislav Mynář sám jednou z nejdiskutovanějších politických postav Hradu. Pavlův model působí institucionálněji. Vedle Vašiny funguje sekretariát, odborné útvary, právní a legislativní aparát, zahraniční odbor a komunikační struktura.

O to zajímavější je postavení Petra Koláře. Jeho význam není založen především na funkci uvnitř KPR, ale na dlouhodobém osobním vztahu s prezidentem, diplomatických zkušenostech a přístupu k hlavě státu. Jeho role navíc není na první pohled úplně jednoznačná. Pavel letos uvedl, že Kolář nemá standardní statut poradce ani smlouvu s Hradem. Současně však sám prezident při lednovém konfliktu s ministrem zahraničí Petrem Macinkou ve svém oficiálním vyjádření napsal, že mu ministr doručil zprávy „prostřednictvím mého poradce Petra Koláře".

Nejde o důkaz, že Kolář prezidenta řídí. Ukazuje to však rozdíl mezi formální funkcí a skutečným přístupem k prezidentovi. Člověk nemusí být zaměstnancem prezidentské kanceláře, aby byl pro hlavu státu významným partnerem při politických úvahách.

Kolářovo profesní působení v prostředí obranného průmyslu zároveň zvyšuje význam transparentního vymezení jeho vztahu k prezidentovi. Samotné tyto vazby nejsou důkazem nepřípustného vlivu ani střetu zájmů. U člověka, který se dlouhodobě pohybuje v prezidentově blízkosti a současně se vyjadřuje k bezpečnostní a zahraniční politice, je však legitimní přesně vědět, v jaké roli vystupuje.

Důležité je zároveň Kolářův význam nepřeceňovat. Prezident má vlastní profesionální aparát, zahraniční odbor, právníky i další odborné konzultanty. Neexistuje veřejný důkaz, že by Kolář měl monopol na informace, které se k Pavlovi dostávají, nebo že by jeho doporučení prezident automaticky přijímal.

Kolář hájil omezený Hrad, dnes brání aktivního prezidenta

Vývoj Kolářových názorů na prezidentskou funkci je přesto jedním z nejzajímavějších prvků celé analýzy. V době Miloše Zemana patřil k zastáncům poměrně restriktivního výkladu role hlavy státu. Když se v roce 2021 diskutovalo o Zemanových výhradách ke kandidátům nastupujícího premiéra Petra Fialy na ministry, Kolář formuloval svůj názor velmi jednoznačně: „Jsme parlamentní systém, ne prezidentský."

Dodával, že prezident si nemá vybírat ministry a že premiér určuje, koho chce ve své vládě. Prezident to podle jeho tehdejší argumentace má respektovat. Kolář tehdy kritizoval to, co považoval za svévolné rozšiřování Zemanova mocenského prostoru. Podstata jeho argumentace byla zřejmá: vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně a prezident nemá z nejasností české Ústavy vytvářet faktický prezidentský systém.


Rozdíl je nejviditelnější při jmenování členů vlády. Zatímco v roce 2021 Kolář zdůrazňoval povinnost prezidenta respektovat personální volbu premiéra, Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka. Prezident tento postup nezdůvodňoval běžným politickým nesouhlasem, ale pochybnostmi o respektu kandidáta k právnímu a ústavnímu řádu.

Případy nejsou totožné a právě to je podstatné. Kolář může být přesvědčen, že Zeman své pravomoci překračoval, zatímco Pavel pouze využívá prostor, který prezidentovi Ústava skutečně poskytuje. Proto by bylo příliš jednoduché mluvit o Kolářově názorové „otočce". Otázka však zůstává: kdo stanovuje hranici mezi legitimní ochranou ústavního pořádku prezidentem a zasahováním do pravomoci vlády?

Ještě ostřeji se tento problém projevil při sporu o summit NATO. Pavel odmítl rozhodnutí Babišovy vlády, které by vedlo k jeho neúčasti v české delegaci, a obrátil se na Ústavní soud. Ve svém návrhu argumentuje tím, že ústavní kompetence prezidenta zastupovat stát navenek zahrnuje také autonomní rozhodnutí o účasti na summitu.

Sám Pavel následně formuloval svůj postoj ještě obecněji. Prohlásil, že považuje za svou povinnost prezidentské pravomoci nejen vykonávat, ale také bránit, a to i s ohledem na budoucí prezidenty. To už není pouze reakce na jeden summit. Je to vyjádření určitého pojetí prezidentského úřadu.

Vláda naopak vychází z parlamentního charakteru českého systému a ze své odpovědnosti za zahraniční politiku. Spor proto nelze redukovat na osobní konflikt Pavla s Babišem či Macinkou. Dotýká se samotného rozdělení pravomocí mezi dva ústavní orgány.

Ústavní soud 24. června vydal předběžné opatření a nařídil zachovat dosavadní praxi, podle níž je prezident členem české delegace na summitech NATO. Pavel se tak summitu mohl zúčastnit. Soud však současně výslovně upozornil, že tím nepředjímá konečné rozhodnutí ve věci samé. Konečný verdikt proto může být pro český ústavní systém mnohem významnější než samotný spor o jednu zahraniční cestu.
Změnil se Pavel, nebo se změnily podmínky jeho prezidentství?

Bylo by lákavé sestavit jednoduchý příběh: Kolář změnil názor na prezidentské pravomoci, ovlivnil Pavla a prezident následně začal proti Babišově vládě vystupovat aktivněji. Veřejně dostupné informace ale takovou příčinnou souvislost nedokládají.

Navíc proti této interpretaci stojí důležitý argument. Pavel nikdy nesliboval pasivní prezidentství. Už při nástupu do funkce svou představu shrnoval slovy, že chce být „aktivní prezident, ne aktivistický". Současně vysvětloval, že nechce své pravomoci překračovat, ale hodlá plně využívat prostor, který prezidentovi Ústava poskytuje.

První roky jeho mandátu však tuto představu téměř nevystavily skutečné zkoušce. Pavel a Fialova vláda se shodovali v základních otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky, v ukotvení České republiky v NATO a Evropské unii, podpoře Ukrajiny i přístupu k Rusku. Hrad a Strakova akademie proto neměly mnoho důvodů zjišťovat, kde přesně končí pravomoc jednoho a začíná pravomoc druhého.

S Babišovou vládou se situace změnila. Prezident dostal politicky vzdálenější kabinet a teprve za těchto podmínek se ukazuje, co v praxi znamená jeho představa aktivního prezidentství.

V této situaci získávají lidé kolem hlavy státu větší význam. Milan Vašina řídí prezidentskou kancelář, sekretariát zajišťuje každodenní výkon funkce, legislativní a právní aparát připravuje podklady k prezidentovým ústavním rozhodnutím, zahraniční odbor poskytuje profesionální diplomatický servis a další odborníci prezidentovi nabízejí pohledy na jednotlivé oblasti.

Petr Kolář představuje jiný druh blízkosti. Není hlavou prezidentského aparátu, ale patří k lidem, s nimiž Pavel dlouhodobě diskutuje o zahraniční a bezpečnostní politice. Proto je legitimní sledovat, zda se jejich pohled na prezidentskou funkci vyvíjí podobným směrem.

Vliv totiž nemusí mít podobu jednoduchého pokynu. Dlouhodobý partner v politické debatě může spoluutvářet způsob, jakým člověk problém chápe, jaké varianty považuje za přijatelné nebo kde vidí hranice své vlastní role. To však stále není důkaz, že Kolář Pavlova rozhodnutí určuje.

Stejně dobře může být vysvětlení opačné: oba muži vycházejí z podobného pohledu na zahraniční a bezpečnostní politiku, a proto na změněnou politickou situaci reagují obdobně. Kolář navíc může být přesvědčen, že mezi Zemanovým a Pavlovým výkonem prezidentské funkce existuje zásadní rozdíl. Zeman podle něj pravomoci rozšiřoval za jejich ústavní hranice, zatímco Pavel podle Kolářova dnešního výkladu pouze chrání pravomoci, které už prezident má.

Možná se tedy Petr Pavel zásadně nezměnil. Možná pouze poprvé nastala situace, ve které musí ukázat, co skutečně znamenala jeho někdejší představa aktivního, nikoli aktivistického prezidenta.

Současný konflikt má ale ještě jeden rozměr. Jestliže Ústavní soud ve sporu mezi prezidentem a vládou jasněji vymezí jejich kompetence, nebude výsledkem pouze odpověď na spor Pavla s Babišovým kabinetem. Vznikne precedent nebo alespoň významné ústavní vodítko pro prezidenty a vlády, které přijdou po nich.

Pavel tak svým postupem nehájí pouze vlastní interpretaci funkce. Současně pomáhá testovat hranice prezidentského úřadu, které česká politická praxe po zavedení přímé volby opakovaně hledá.
A tady se ukazuje, proč je důležité vědět, kdo prezidentovi radí. Nejde primárně o hledání člověka, který by Petra Pavla „řídil". Podstatnější je zjistit, kdo se účastní dlouhodobé debaty, v níž si prezident vytváří představu o své roli, svých pravomocích a hranicích svého úřadu.

U Petra Koláře máme dost veřejných informací, abychom řekli, že do tohoto okruhu nepochybně patří. Nemáme však dost důkazů k tvrzení, že Pavlova rozhodnutí určuje.


Zdroje: 1. Pražský hrad – Organizační struktura Kanceláře prezidenta republiky⁠; 2. Pražský hrad – Vyjádření prezidenta k jeho pravomocím a summitu NATO⁠; 3. Ústavní soud – Předběžné opatření ve sporu prezidenta a vlády, Pl. ÚS 16/26⁠