Po velkých slovech o sportu jako hodnotě, zdraví a výchově přichází realita, která je podstatně méně líbivá. Český sport není řízen jen podle toho, co potřebují děti, kluby nebo regiony. Ve skutečnosti je významná část systému nastavena tak, že kopíruje struktury olympijského hnutí. Jinými slovy, stát v řadě klíčových momentů nepoužívá vlastní kritéria. Převzal cizí mapu.
Na první pohled to není vidět. Dokumenty Národní sportovní agentury působí technicky, odborně a neutrálně. Jenže při bližším čtení se ukazuje, že jedním z hlavních filtrů je vztah sportovního svazu k olympijskému systému. Kategorie jako „svaz OH“ nebo „svaz uznaný MOV či ČOV“ nejsou jen formální označení. Jsou vstupenkou do vyšší ligy.
A tady začíná zásadní problém. Olympijské uznání není výsledkem rozhodnutí českého státu. Je to výsledek rozhodnutí struktur, které stojí mimo veřejnou moc. Přesto právě tato pečeť výrazně ovlivňuje, jaký sport má větší šanci na podporu, jaký se dostane do systému talentované mládeže a jaký zůstane na okraji.
To znamená jediné. Český stát si fakticky nenechává plnou kontrolu nad tím, co považuje za prioritní sport. Část této pravomoci přenáší na prostředí, které je spolkové a mezinárodní. V praxi to vypadá tak, že o přístupu k veřejným penězům spolurozhodují struktury, které nejsou odpovědné českým občanům.
Obhajoba tohoto modelu bývá jednoduchá. Stát přece musí mít filtr, aby nerozdával peníze každému. To je pravda. Jenže filtr, který je navázaný na olympijské uznání, není neutrální. Zvýhodňuje ty, kteří už mají historické postavení, mezinárodní strukturu a institucionální sílu. Naopak znevýhodňuje nové sporty, moderní pohybové směry a disciplíny, které mohou být pro mladou generaci přirozenější.
Výsledek je předvídatelný. Systém se uzavírá. To, co je jednou uvnitř, posiluje svou pozici. To, co je venku, se dovnitř dostává jen obtížně. Ne proto, že by nemělo kvalitu. Ale proto, že nesplňuje institucionální podmínky, které jsou nastavené podle olympijské logiky. A právě tady se ukazuje přímá vazba na to, co jsme popsali v předchozích textech. Olympijský systém není jen sportovní struktura. Je to globální model, který definuje, co je „plnohodnotný sport“. A tento model se následně promítá i do národních politik.
Česká republika tak nepřímo podporuje systém, který sám neurčuje. Stát financuje sport, ale významnou část jeho hierarchie přebírá. A to je z hlediska principu veřejné správy problematické. Protože základní otázka zní jinak. Má o přístupu k veřejným penězům rozhodovat stát podle vlastních, veřejně obhajitelných kritérií. Nebo má být jedním z hlavních vodítek to, zda daný sport uznává Mezinárodní olympijský výbor nebo jeho národní odnož.
Pokud by stát vycházel z vlastních priorit, mohl by zohledňovat úplně jiné věci. Počet aktivních dětí, dostupnost sportu v regionech, zdravotní přínos, kvalitu trenérského zázemí nebo schopnost zapojit širokou populaci. To jsou kritéria, která odpovídají veřejnému zájmu. Ta ale v současném systému nejsou vždy dominantní. Místo toho funguje zkratka. Olympijské uznání jako známka kvality. Jenže tato známka není výsledkem domácí debaty. Je výsledkem globální struktury, která sleduje vlastní logiku, vlastní zájmy a vlastní pravidla.
Tím se celý systém dostává do zvláštního napětí. Na jedné straně se mluví o transparentnosti, evidenci a kontrole. Na druhé straně se posiluje role uzavřených struktur, které fungují jako vstupní brána do systému. Kdo je uvnitř, má výhodu. Kdo není, musí ji teprve složitě získávat. A právě to je moment, kdy se z technického nastavení stává politická otázka. Kdo v České republice určuje, co je sport hodný podpory. A podle jakých pravidel.
Nové vedení resortu sportu tak stojí před rozhodnutím, které není jen administrativní. Buď ponechá systém tak, jak je, tedy s výraznou vazbou na olympijské struktury. Nebo se pokusí změnit jeho základní filozofii a vrátit rozhodování více do rukou státu.
Protože ve výsledku nejde o olympijskou prestiž ani o medaile. Jde o to, jaký sport bude dostupný dětem, jaké kluby přežijí a jaké směry pohybu se budou rozvíjet. A dokud bude klíčovým filtrem to, kdo už dávno sedí u olympijského stolu, bude systém jen těžko tvrdit, že dává stejnou šanci všem.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: arch.)
