Americké ministerstvo zahraničí krátce před Vánoci uvalilo vízové sankce na osoby spojené s tím, co samo označilo za globální cenzurní průmyslový komplex. Vedle bývalého eurokomisaře Thierryho Bretona se na seznamu objevili i představitelé organizací HateAid, Center for Countering Digital Hate a Global Disinformation Index. Právě GDI se přitom dlouhodobě prezentuje jako nestranný hodnotitel důvěryhodnosti médií. Při bližším pohledu se však ukazuje, že tato deklarovaná nezávislost je přinejmenším problematická.
Model, který GDI prosazuje, stojí na ekonomickém nátlaku. Organizace vytváří seznamy médií, která mají být považována za riziková pro inzerenty. Výsledkem je omezení reklamních příjmů vybraných redakcí, aniž by proběhl otevřený veřejný proces, soudní přezkum nebo transparentní odborná debata. V praxi jde o nepřímý trest za obsah, který se někomu jeví jako nežádoucí. Podle serveru The European Conservative se tento mechanismus tváří jako ochrana veřejného prostoru, ve skutečnosti však zavádí paralelní sankční režim mimo standardní právní rámec.
Zásadní otázkou je, kdo takovou moc financuje a komu je fakticky odpovědná. Ačkoli je GDI často popisována jako britská iniciativa, je zároveň příjemcem unijních grantů v Německu a v minulosti čerpala prostředky i z německých veřejných zdrojů. Organizace tak působí v těsném sousedství evropského regulatorního aparátu, jehož pravidla sama pomáhá formovat. Tvrzení o nezávislosti na státní moci v tomto kontextu zní spíše jako marketingové heslo než jako realita.
Časová shoda mezi vznikem GDI a rozjezdem evropského rámce boje proti takzvaným dezinformacím není náhodná. Kodex zásad proti dezinformacím a následně Akt o digitálních službách vytvořily prostředí, v němž se ekonomická regulace obsahu stala politickým cílem. Představitelé GDI se současně podíleli na poradních strukturách napojených na Evropskou komisi. Jinými slovy, organizace, která hodnotí média a navrhuje jejich ekonomické „odstřižení“, není vně systému, ale je jeho součástí. To samo o sobě diskvalifikuje její nárok na roli nestranného arbitra.
Ještě problematičtější je netransparentnost financování. Poté, co britské a americké úřady podporu GDI ukončily, začala organizace uvádět jako hlavního dárce vlastní americkou pobočku. Takový kruhový model fakticky zakrývá skutečné zdroje peněz. Zveřejněná daňová přiznání americké větve navíc postrádala základní údaje o dárcích i vedení. V neziskovém sektoru jde o postup, který vyvolává oprávněné podezření z účelového skrývání informací. Pokud má někdo hodnotit důvěryhodnost médií, měl by sám splňovat elementární standardy otevřenosti.
Z odpovědí německé vlády vyplývá, že v době, kdy britské granty vysychaly, začalo německé ministerstvo zahraničí podporovat americkou pobočku GDI. Tento přesun financování nepůsobí jako náhoda, ale spíše jako snaha udržet vlivový nástroj v chodu. Veřejné peníze tak fakticky podporují organizaci, která se podílí na selektivním ekonomickém tlaku na média. To je v přímém rozporu s deklarovanou obranou plurality a svobody projevu.
Je třeba otevřeně říci, že demonetizace médií není neutrální technický nástroj, ale politický zásah. Reklama je často jediným zdrojem financování neplacených zpravodajských webů. Kdo rozhoduje o tom, která média mají být odříznuta od příjmů, získává nepřímou moc nad tím, která témata budou slyšet a která zaniknou. Pokud tuto moc vykonává subjekt financovaný státy a nadnárodními institucemi, pak nejde o hlídacího psa demokracie, ale o prodlouženou ruku politického aparátu.
Z původní analýzy Johna Rosenthala je zřejmé, že otázka „kdo financuje defundery“ není marginální detail, ale klíč k pochopení, jak se v Evropě i USA posouvají hranice svobody slova. Pokud má být boj proti dezinformacím věrohodný, musí začít u transparentnosti těch, kteří se do role arbitrů pasují.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
Zdroj: https://europeanconservative.com/articles/analysis/who-funds-the-defunders-a-closer-look-at-the-global-disinformation-index/
