Když stát mluví o prioritách ve sportu, veřejnost si obvykle představí něco poměrně jednoduchého. Že více peněz dostanou ty sporty, které mají největší přínos pro děti, mládež, zdraví populace a dlouhodobou sportovní základnu. Jenže dokumenty Národní sportovní agentury ukazují, že realita je mnohem složitější a také mnohem problematičtější. Prioritizace sportů, z níž se v posledních letech vycházelo, totiž vznikala za minulého vedení NSA a v politickém období předchozí vlády vedené ODS. A právě tento model dnes vyvolává otázku, zda jej nová vláda pod vedením Andreje Babiše a nový ministr sportu Boris Šťastný ponechají beze změn, nebo zda už pro rok 2026 připraví jiný přístup.  

Sama NSA v dřívějších materiálech otevřeně uváděla, že cílem prioritizace je zajistit diferencovanou a efektivní podporu vybraným sportům a posílit jejich konkurenceschopnost vůči zahraničí. Už tato formulace je důležitá, protože ukazuje základní filozofii celého systému. Nejde primárně o rovnoměrnou podporu sportování obyvatelstva, ale o výběr sportů, které mají být v nějakém smyslu preferovány. Jinými slovy, stát si vytvořil vlastní sportovní hierarchii a tu následně převáděl do finanční politiky. A právě tato hierarchie dnes zůstává jako dědictví minulého nastavení, které nový kabinet může převzít, anebo přepsat.  


Z pozdějších podkladů je navíc patrné, že prioritizace nebyla jen jakýsi orientační žebříček bez důsledků. Naopak. Ve výpočtech podpory pro svazy vstupovala přímo do bodového hodnocení a jednotlivé skupiny měly odlišné možnosti růstu financování. To znamená, že prioritizace nebyla jen prestižní nálepka. Byla to konkrétní rozpočtová výhoda. Kdo byl nahoře, měl lepší výchozí pozici do dalších let. Kdo byl níže, pohyboval se v užším prostoru. Takový systém pak přirozeně vytváří otázku, zda se tím neposilují už jednou zvýhodněné sporty na úkor těch, které by mohly být z hlediska veřejného zdraví nebo práce s mládeží důležitější.  

Právě tady se objevuje první zásadní problém. Model vytvořený za minulého vedení NSA a za předchozí vlády vytvářel efekt, v němž sporty, které už byly silné, úspěšné nebo populární, dostávaly lepší pozici i do budoucna. Sporty menší, méně mediálně viditelné nebo organizačně slabší sice nebyly formálně vyřazeny, ale byly drženy ve slabší finanční trajektorii. Takový systém může být z pohledu úřední logiky obhajitelný, ale z hlediska veřejné politiky je sporný. Místo aby vyrovnával nerovnosti a posiloval skutečné společenské priority, může je naopak konzervovat.

Druhý problém je ještě citlivější. Jakmile se do prioritizace promítá popularita a mediální zásah, systém se posouvá od logiky veřejné služby k logice trhu a viditelnosti. Jinými slovy, stát pak nehodnotí jen to, co sport přináší společnosti, ale také to, jak dobře se prodává. To může být pochopitelné u komerčního partnera nebo televizní stanice. U veřejné sportovní politiky je to ale mnohem problematičtější. Sport s vysokou sledovaností může mít reklamní hodnotu, ale to ještě neznamená, že je nejdůležitější z hlediska zdraví dětí, dostupnosti pohybu v regionech nebo budování široké základny.

Třetí problém spočívá v samotné filozofii kritérií. Pokud se výrazně zohledňuje velikost svazu, výkonnost a popularita, systém přirozeně zvýhodňuje velké etablované sporty. Menší sporty nebo disciplíny specifické povahy pak ztrácejí už na vstupu. To samo o sobě nemusí být chyba, pokud stát otevřeně řekne, že podporuje především masovost a reprezentaci. Jenže vedle toho zároveň tvrdí, že hlavní prioritou je aktivní pohyb dětí a mládeže, dostupnost sportu a širší zdravotní efekt. A právě tady vzniká rozpor, který už nelze zamést pod stůl.


A právě proto se dnes mění i politická rovina celé debaty. Už nejde jen o kritiku starého nastavení. Jde o otázku, co s tím udělá nová vláda pod vedením Andreje Babiše a nový ministr sportu Boris Šťastný. Na webu NSA je dnes Boris Šťastný uváděn jako ministr a vláda v červenci 2025 schválila Akční plán podpory sportu na rok 2026. To znamená, že politická odpovědnost za další směřování už neleží u starého vedení a u předchozí vlády, ale u nové exekutivy. Pokud nový kabinet ponechá starý model beze změny, přebírá tím i jeho hodnotové důsledky. Pokud jej upraví, bude muset ukázat, v čem přesně se má změnit a koho má nově zvýhodnit.  

To je klíčové zejména proto, že rok 2026 nebude jen technickým pokračováním rozpočtové rutiny. Bude testem, zda nová vláda skutečně myslí vážně své řeči o dětech, mládeži a sportu pro všechny. Jestliže totiž nový ministr veřejně naznačuje, že peníze mají jít především do mládeže a nikoli přednostně do velkých show, pak by se to mělo projevit právě v tom, jak bude upraven systém prioritizace a jaké signály dostanou jednotlivé svazy.

Z tohoto pohledu je debata o prioritách mnohem důležitější než jeden konkrétní dotační titul. Nejde jen o tabulku. Jde o filozofii celé sportovní politiky. O to, zda stát podporuje hlavně to, co je nejvíce vidět, nebo to, co má největší veřejný užitek. O to, zda se sport chápe jako součást zdravější a odolnější společnosti, nebo jako reprezentativní kulisa velkých akcí. A také o to, zda nová vláda najde odvahu přiznat, že starý model vznikl v jiné politické situaci a s jinými prioritami, než které dnes sama veřejně zdůrazňuje.

Jestli tedy z dokumentů NSA něco opravdu vyčíst lze, pak především toto. Systém prioritizace sportů nebyl neutrální technickou operací. Byl to politicky a hodnotově nastavený mechanismus, který vznikl za minulého vedení agentury a za minulé vlády vedené ODS. Dnes stojí před novou vládou a novým ministrem sportu otázka, zda tento model zachovají i pro rok 2026, nebo zda jej přepíšou tak, aby skutečně více odpovídal tomu, co se veřejnosti slibuje. A právě na tom se ukáže, zda změna ve sportovní politice bude skutečná, nebo jen slovní.