Když se mluví o prioritách českého sportu, často se vytváří dojem, že stát rozhoduje podle jasných a veřejně obhajitelných kritérií. Že si sám určuje, které sporty mají větší význam pro děti, mládež, zdraví společnosti nebo státní reprezentaci. Jenže při podrobnějším čtení dokumentů Národní sportovní agentury vychází najevo něco jiného. Jedním z klíčových filtrů, podle nichž se sportovní svazy posuzují, je totiž jejich vztah k olympijským strukturám. A právě zde začíná problém, který je mnohem hlubší, než se na první pohled zdá.  

Výzva NSA pro podporu sportovních svazů pro rok 2026 výslovně pracuje s kategorií „svaz OH“, tedy svazem sportu zařazeného na program olympijských her. Vedle toho zavádí také kategorii „svaz uznaný MOV/ČOV“, přičemž tím rozumí svaz, který je členem mezinárodní struktury uznané Mezinárodním olympijským výborem, nebo je uznaný Českým olympijským výborem. To není drobná technická formulace někde na okraji textu. To je jasný signál, že olympijské uznání tvoří jednu z důležitých vstupních značek legitimity.  

Ještě důležitější je, že ve stejné výzvě NSA přímo rozlišuje systém práce s talentovanou mládeží tak, že pro sporty mimo olympijský program vytváří oddělenou kategorii „příprava ostatních sportovních talentů“, zatímco vrcholové centrum mládeže výslovně navazuje na vybrané olympijské sporty. Už na úrovni samotné konstrukce programu je tedy vidět, že olympijské sporty nejsou jen jednou z mnoha rovnocenných variant. Jsou zabudovány do systému jako přirozený standard, kolem něhož se podpůrná architektura skládá.  


Jinými slovy, stát si zde nevytváří plně vlastní definici toho, co je z hlediska veřejné podpory strategický sport. Ve značné míře přebírá cizí hierarchii. O tom, zda má daný sport blízko k vyššímu statutu, tak částečně nerozhoduje veřejná moc podle domácích potřeb, ale soustava sportovních organizací, které samy představují spolkové prostředí. A to je z hlediska principu veřejné správy velmi sporné. O přístupu k veřejným penězům by přece měl v posledku rozhodovat stát podle zákonných a veřejně zdůvodnitelných kritérií, nikoli fakt, že určitý spolek uznává jiný spolek jako dostatečně sportovní nebo dostatečně reprezentativní. To už není jen technika. To je otázka principu.  

Tím spíše, že takto nastavený systém přirozeně zvýhodňuje tradiční a zavedené sporty. Ty už mají mezinárodní federace, historické postavení, členství ve strukturách olympijského hnutí i silnější institucionální zázemí. Nové sporty, rozvíjející se disciplíny nebo sporty, které vznikají mimo tradiční olympijskou osu, se naopak mohou do systému dostávat mnohem obtížněji. Ne proto, že by neměly potenciál oslovit děti nebo mládež. Ne proto, že by nemohly mít vysokou členskou dynamiku nebo moderní formu pohybu. Ale proto, že nesou olympijskou pečeť později, nebo ji nenesou vůbec. A tím pádem vstupují do hry z horší startovní čáry.  

Právě toto je jeden z momentů, kdy se ukazuje, že systém je křivý už na začátku. Jestliže stát nastaví významnou část legitimity sportovního svazu podle toho, zda je uznán MOV nebo ČOV, pak tím de facto říká, že určité soukromoprávní sportovní struktury mají privilegium spolurozhodovat o tom, kdo je plnohodnotnou součástí veřejně podporovaného sportu. To je velmi silná výsada, kterou by si stát měl ponechat sám. Ne proto, aby rozhodoval libovolně, ale proto, aby kritéria byla veřejná, přezkoumatelná a navázaná na skutečný veřejný zájem, například na práci s mládeží, dostupnost sportu, zdravotní přínos, regionální rozšíření nebo schopnost zapojit děti do pravidelného pohybu.


Obhájci tohoto modelu mohou namítnout, že stát přece musí mít nějaký filtr, aby nerozdával peníze komukoli, kdo se prohlásí za sport. To je jistě pravda. Jenže mezi rozumným filtrem a systémem, který je silně navázán na olympijské uznání, je velký rozdíl. Stát by mohl vycházet z vlastních kritérií. Třeba z počtu aktivních dětí, kvality soutěžní struktury, regionální dostupnosti, bezpečnostních pravidel, transparentnosti hospodaření, trenérského zázemí nebo skutečného dopadu na veřejné zdraví. To jsou kritéria, která může posoudit veřejná správa sama. Nemusela by přitom přebírat logiku olympijského hnutí jako výchozí mapu sportovního světa.

A právě tady se otevírá důležitá otázka pro novou vládu a nového ministra sportu Borise Šťastného. Dosavadní systém vznikal za minulého vedení NSA a v politickém období předchozí vlády. Nyní je na nové exekutivě, zda tento model ponechá i pro rok 2027, nebo zda se pokusí změnit základní filozofii. Pokud by měl stát skutečně klást větší důraz na děti, mládež, sport pro všechny a širší pohybovou základnu, pak by bylo logické přehodnotit i to, jakou roli má v prioritizaci hrát olympijské uznání. Ne jako symbol prestiže, ale jako faktor pro rozdělování veřejných peněz.  

Protože skutečná otázka nakonec není, zda jsou olympijské sporty důležité. Samozřejmě že jsou. Otázka zní jinak. Zda má být členství v olympijském prostředí jednou z hlavních zkratek k vyšší prioritě, a zda má být právě tato vazba tak významná i ve věcech, které se týkají sportování dětí a každodenního pohybu společnosti. Tady už nejde o olympijskou slávu ani o mezinárodní prestiž. Tady jde o to, kdo v České republice určuje, co je sport hodný veřejné podpory. A zda tuto pravomoc drží stát, nebo ji zčásti přenechal strukturám, které tomu nemají vládnout z titulu veřejné moci, ale z titulu vlastního spolkového postavení.  

A pokud se tento princip nezmění, bude velmi těžké tvrdit, že systém dává stejnou šanci i novým sportům a novým směrům pohybu, které mohou být pro mladou generaci přitažlivé, dostupné a společensky užitečné. V takovém prostředí se totiž neprosazuje jen kvalita nebo přínos. Prosazuje se hlavně to, kdo už dávno sedí u stolu.