Diskuse o zákonech o transparentnosti zahraničního vlivu se často vede v abstraktní rovině, jako by šlo jen o teoretickou debatu právníků a politologů. Ve skutečnosti je to mnohem konkrétnější a mnohem citlivější problém. V evropském veřejném prostoru dnes působí desítky a spíše stovky organizací, think tanků, mediálních projektů, advokačních iniciativ a expertních center, které vstupují do politických debat, připravují podklady pro rozhodování, formují veřejné mínění a současně čerpají prostředky ze zahraničních zdrojů. Tato skutečnost sama o sobě ještě neznamená nic nezákonného ani automaticky škodlivého. Znamená ale něco jiného a podstatnějšího. Znamená, že veřejnost má právo vědět, kdo takové aktéry financuje, jaké zájmy, hodnoty nebo strategické priority jsou s těmito penězi spojeny a zda nejde jen o sofistikovanější formu politického vlivu převlečeného za občanskou iniciativu.

To je přesně důvod, proč Evropská komise v rámci balíku Defence of Democracy předložila návrh na zavedení společných standardů transparentnosti a odpovědnosti pro činnosti zastupování zájmů vykonávané jménem třetích zemí při snaze ovlivňovat rozhodovací procesy v Unii. Sama Komise tím fakticky potvrzuje, že problém skrytého vnějšího vlivu na evropské rozhodování není výmysl ani konspirační zkratka, ale reálné téma, které si vyžádalo legislativní reakci. Komise současně mluví o potřebě lépe chránit evropskou demokracii a posílit transparentnost tam, kde jde o vliv vykonávaný jménem třetích zemí. Jinými slovy, i samotné evropské instituce připouštějí, že veřejný prostor je prostoupen aktivitami, jejichž zázemí není pro občana vždy zřetelné.  


To není útok na filantropii, ale prosté pojmenování reality. Open Society Foundations například na svých stránkách uvádějí, že v roce 2024 vydaly v regionu Evropa a střední Asie 83,7 milionu dolarů a že dlouhodobě financují projekty po celém regionu. Samotná nadace je otevřená v tom, že pracuje s jasně definovanými programovými cíli a podporuje vybrané typy občanských a politicky relevantních aktivit. Z hlediska transparentnosti je to vlastně dobrý příklad, protože donor své záměry neskrývá. Otázka ale zní jinak. Ví o těchto vazbách i běžný občan ve chvíli, kdy pak konkrétní projekt, expertní skupina nebo mediální iniciativa vystupuje v domácí debatě jako nezávislý hlas veřejného zájmu. Tam už je situace méně přehledná.  

Další ilustrací jsou grantové programy National Endowment for Democracy. Tato instituce ve své výroční zprávě uvádí, že v roce 2024 poskytla více než 1 900 grantů v 91 zemích v celkovém objemu 286 milionů dolarů. Současně znovu zveřejnila veřejné grantové listingy, které ukazují, že prostředky směřují mimo jiné na podporu médií, lidskoprávních aktivit, občanské společnosti, dialogu, advokačních činností a analytických projektů v různých regionech. To není detail, ale přesně ten typ dat, který ukazuje, jak rozsáhlá je mezinárodní infrastruktura financování veřejně vlivových aktivit. V praxi to znamená, že projekty, které se v domácí debatě tváří jako čistě lokální a spontánní, mohou být ve skutečnosti součástí širšího nadnárodního ekosystému podpory. A opět platí totéž. To samo o sobě nemusí být skandál. Skandál začíná až ve chvíli, kdy tato vazba není zřetelná a občan má být přesvědčen, že sleduje pouze organický domácí názorový proud.  

V evropské debatě se navíc ukazuje ještě jeden důležitý moment. Nejde jen o neziskové organizace v tradičním smyslu. Téma se týká i think tanků, analytických center, mediálních projektů a všech struktur, které vstupují do veřejné diskuse s nárokem na expertní autoritu. Evropský parlament ve svých dokumentech o odolnosti demokracie výslovně uvádí, že mezi klíčové výzvy patří zahraniční vměšování, včetně financování politických stran a zájmově zastupujících skupin. To je velmi podstatné, protože to posouvá debatu od zjednodušeného obrázku o několika neziskovkách k mnohem širšímu obrazu evropské politiky, v níž se finanční, ideový a institucionální vliv prolínají napříč hranicemi.  

Právě zde se ukazuje slabina dosavadního veřejného jazyka. Když se mluví o zahraničním vlivu, veřejnost si často představí ruské peníze, čínské kontakty nebo zpravodajské operace. Jenže skutečný evropský problém je složitější. Vedle tvrdého nepřátelského vlivu existuje i měkký, institucionálně kultivovaný a často morálně zabalený vliv, který přichází skrze programy na podporu demokracie, médií, hodnotové politiky nebo občanského aktivismu. Takový vliv se mnohem hůř kritizuje, protože je obvykle spojen s cíli, které znějí ušlechtile. Jenže právě proto je transparentnost ještě důležitější. Čím vznešeněji je cíl formulován, tím méně by mělo vadit, když se zároveň otevřeně ukáže, kdo jej financuje.


A právě v tom je síla argumentu zastánců transparentnosti. Nevolají po zákazu neziskových organizací, médií ani think tanků. Nevolají po cenzuře ani po omezování občanské společnosti. Volají po tom, aby veřejnost měla dostupný a přehledný obraz o tom, kdo financuje projekty, které se snaží ovlivnit veřejnou debatu a politická rozhodnutí. To je ve skutečnosti velmi střízlivý požadavek. Pokud někdo chce zasahovat do veřejného prostoru, má mít povinnost ukázat své finanční zázemí. Stejně jako veřejnost očekává transparentnost od politických stran, lobbistů nebo veřejných institucí, je rozumné požadovat ji i od organizací, které chtějí měnit pravidla hry.

Odpůrci namítají, že taková legislativa může být zneužita k diskreditaci občanské společnosti. Tato námitka není hloupá a není radno ji podceňovat. Špatně napsaný zákon může skutečně vytvořit nálepku, která bude používána selektivně proti nepohodlným aktérům. Právě proto musí být případná česká úprava striktně neutrální, symetrická a zaměřená nikoli na ideologii, ale na faktické vazby, finanční zdroje a typ vykonávané politicky relevantní činnosti. Transparentnost nesmí být trestem ani morálním odsudkem. Musí být pouze zveřejněním reality.

Skutečný spor se proto nevede mezi dobrem a zlem, ale mezi dvěma pojetími veřejného prostoru. Jedno pojetí říká, že občan má právo znát finanční pozadí těch, kdo ovlivňují stát. Druhé pojetí se obává, že už samotné pojmenování těchto vazeb může oslabit reputaci vybraných aktérů. Jenže právě tato obava mnohé prozrazuje. Pokud je činnost legitimní, pokud je financování čisté a pokud jsou cíle obhajitelné, neměla by otevřenost vadit. Strach z transparentnosti obvykle nezačíná tam, kde je vše v pořádku. Začíná tam, kde se dlouho těžilo z toho, že veřejnost neviděla do zákulisí.

Debata o tom, kdo ve skutečnosti platí vlivové kampaně v Evropě, tedy není útokem na občanskou společnost. Je to test dospělosti demokracie. Demokracie, která si nedokáže přiznat, že její veřejný prostor je formován i penězi a zájmy přicházejícími zvenčí, není otevřená, ale naivní. A naivita v politice obvykle netrvá dlouho. Dříve nebo později je nahrazena nedůvěrou. Přesně proto je lepší mít pravidla otevřenosti dřív, než se veřejnost definitivně přesvědčí, že o jejím názoru už dávno nerozhoduje jen domácí debata, ale i ti, kdo mají dost peněz na to, aby ji ze zahraničí dlouhodobě formovali.