Debata o evropských obranných půjčkách, kterou odstartovalo veto polského prezidenta Karola Nawrocki k zákonu umožňujícímu čerpání evropského obranného úvěru, otevřela širší otázku. Pokud evropské státy již dnes vydávají na obranu stovky miliard eur ročně, proč vznikají nové evropské dluhové programy?
Základní čísla jsou přitom poměrně překvapivá. Podle údajů aliance NATO dosáhly obranné výdaje evropských členských států NATO v posledních letech přibližně 380 až 400 miliard eur ročně. Pokud se připočítají výdaje států Evropské unie mimo NATO, celkové evropské obranné výdaje se pohybují kolem 420 miliard eur. To znamená, že Evropa již dnes patří mezi největší vojenské výdajové oblasti světa.
Pro srovnání, Spojené státy vydávají na obranu přibližně 850 miliard dolarů ročně. Americký rozpočet je tedy přibližně dvojnásobný oproti celkovým evropským výdajům. Z hlediska ekonomické síly však tento rozdíl není tak dramatický, jak by se mohlo zdát. Evropská ekonomika je svou velikostí srovnatelná s ekonomikou Spojených států. Teoreticky by tedy Evropa měla být schopna financovat svou obranu bez zásadních problémů.
Proč tedy vznikají nové evropské dluhové programy, jako je obranný fond SAFE připravený European Commission? Jedním z hlavních důvodů je struktura evropských výdajů. Evropské armády jsou totiž rozděleny mezi více než dvacet národních států. Každý z nich má vlastní armádu, vlastní logistiku, vlastní výzkumné programy i vlastní zbrojní projekty. Výsledkem je vysoká míra roztříštěnosti.
Podle některých studií Evropské unie stojí tato roztříštěnost evropské státy každoročně desítky miliard eur. Evropská komise proto argumentuje, že společné evropské programy mohou snížit náklady a zvýšit efektivitu obranných investic. Program SAFE má mimo jiné podpořit společné nákupy zbraní a společné technologické projekty. Jenže právě zde se objevuje druhá strana debaty.
Kritici upozorňují, že evropské dluhové programy mohou postupně měnit charakter evropské obranné politiky. Pokud jsou vojenské projekty financovány společnými evropskými půjčkami, vzniká logický tlak na větší centralizaci rozhodování. Postupně tak může vzniknout systém, ve kterém budou klíčové obranné projekty koordinovány na evropské úrovni.
Pro některé politiky je to žádoucí vývoj. Tvrdí, že Evropa potřebuje silnější společnou obranu, aby byla schopna reagovat na nové bezpečnostní hrozby. Pro jiné však tento proces vyvolává obavy. Obrana je totiž jednou z posledních oblastí, kde si národní státy stále zachovávají téměř plnou kontrolu. Rozhodování o armádě, vojenských výdajích a nákupu zbraní patří mezi základní atributy státní suverenity.
V širším pohledu tak nejde pouze o spor o jeden finanční program. Ve skutečnosti jde o otázku, jak bude Evropa v příštích desetiletích financovat svou bezpečnost. Zda bude spoléhat na národní rozpočty, nebo zda bude stále více využívat společné evropské finanční nástroje. A právě zde se znovu objevuje otázka, kterou si začínají klást i některé ekonomické analýzy. Zda by vedle evropských dluhů neměly větší roli hrát také jiné finanční modely.
Jedním z nich mohou být projekty typu PPP, tedy Public Private Partnership. Tento model umožňuje zapojení soukromého kapitálu do financování strategických projektů. V oblasti obrany by mohl být využit například při budování infrastruktury, technologických center nebo výrobních kapacit obranného průmyslu. Takový model by měl jednu zásadní výhodu. Část finanční zátěže by nenesly veřejné rozpočty, ale soukromý kapitál, který by se do projektů zapojil formou dlouhodobých investic.
Debata o evropských obranných dluzích tak ve skutečnosti není jen debatou o bezpečnosti. Je to také debata o tom, jaké finanční modely bude Evropa používat při financování strategických projektů. A právě tato debata pravděpodobně teprve začíná.
Zdroje: 1. Reuters – Polish president vetoes EU defence loan bill; 2. AP News – Poland’s Tusk vows to use EU defense loans despite veto; 3. Euronews – Polish president vetoes law unlocking €44bn in EU defence loans








