Debata o tom, komu patří Česká televize, se v české společnosti pravidelně vrací a pokaždé odhalí hlubší problém než jen spor o jedno médium. V posledních dnech ji oživila výzva k demonstraci na pražské Letné, která nese slogan „ČT a ČRo politikům nedáme“. Výzva vyvolala silnou reakci části veřejnosti i některých politiků, protože podle nich staví věc na hlavu. Česká televize totiž není ani majetkem politiků, ani majetkem zaměstnanců médií, ani majetkem aktivistických skupin. V právním i faktickém smyslu je financována občany České republiky prostřednictvím koncesionářských poplatků.
Na tuto skutečnost upozornil i bývalý jihomoravský hejtman a politik Michal Hašek, který na sociálních sítích reagoval slovy: „Absolutní nehoráznost. ČT nikomu dávat nebudete, protože není vaše. Zvykli jste si chovat se tak, ale ČT patří nám koncesionářům. A pravidla pro její fungování určuje Parlament prostřednictvím zákona. Říká se tomu právní stát.“
Tato věta ve skutečnosti shrnuje jádro celé debaty. Česká televize je podle zákona veřejnoprávní instituce financovaná povinnými poplatky domácností. Nejde tedy o klasickou státní instituci financovanou přímo ze státního rozpočtu a zároveň nejde ani o soukromé médium, které by si mohlo určovat vlastní politické nebo ideologické směřování podle majitele. Česká televize existuje na základě zákona o České televizi a jejím deklarovaným posláním je služba veřejnosti.
Základní problém české debaty spočívá v tom, že pojem veřejnoprávní služba se v posledních letech často vykládá velmi volně. Občan České republiky platí koncesionářský poplatek bez ohledu na to, zda Českou televizi sleduje, nebo nikoli. Povinnost se vztahuje na každou domácnost, která vlastní nebo může vlastnit zařízení schopné přijímat televizní signál. V praxi tedy jde o povinnou platbu, která je vybírána bez přímé vazby na spotřebu služby. Tento model je obhajován argumentem, že veřejnoprávní média mají plnit funkci nezávislého informačního prostoru pro celou společnost.
Právě zde však vzniká zásadní otázka. Pokud občané financují Českou televizi povinnými poplatky, co by za tuto platbu měli dostávat. Odpověď je v teorii poměrně jednoduchá. Seriózní zpravodajství, které není závislé na komerčních zájmech ani na politických tlacích. Vyváženou publicistiku, která představuje různé názory ve společnosti. Kulturní a vzdělávací obsah, který by komerční televize často nevysílaly, protože nepřináší dostatečnou sledovanost.
Praxe však podle kritiků často vypadá jinak. Část veřejnosti dlouhodobě upozorňuje na to, že některé pořady a komentáře působí spíše jako názorová platforma určitého ideologického proudu než jako neutrální veřejná služba. Kritika se týká zejména publicistiky a komentářů, kde podle oponentů dochází k posilování konkrétních politických nebo společenských agend.
Právě v tomto kontextu působí výzva k demonstraci s heslem „ČT nedáme“ pro mnoho lidí provokativně. Vyvolává totiž otázku, komu vlastně televize patří. Pokud někdo říká, že televizi nedá politikům, implicitně tím naznačuje, že ji drží někdo jiný. V logice veřejnoprávního systému by to však měli být především občané, kteří její provoz financují.
Další důležitý aspekt celé debaty spočívá v institucionální kontrole veřejnoprávních médií. Česká televize není řízena vládou ani prezidentem, ale Radou České televize, kterou volí Poslanecká sněmovna. Tento model byl vytvořen právě proto, aby televize nebyla přímým nástrojem aktuální politické moci. Zároveň však znamená, že demokraticky zvolený parlament má určitou roli při kontrole veřejnoprávní instituce.
Pokud tedy někdo tvrdí, že televize nesmí být ovlivňována politiky, dostává se do paradoxu. Parlament je v demokratickém systému reprezentací občanů a právě prostřednictvím parlamentu je definováno fungování veřejnoprávních institucí. Zcela odstranit politický rozměr z veřejnoprávního média by znamenalo vytvořit instituci, která je fakticky nekontrolovatelná.
Další rovina debaty souvisí s otázkou vnitřního prostředí samotné televize. Kritici upozorňují, že veřejnoprávní média se mohou postupně uzavírat do profesní a názorové bubliny. V takovém prostředí pak vzniká pocit, že redakce sama rozhoduje o tom, co je veřejný zájem a co není. Pokud se tento proces spojí s aktivistickými iniciativami nebo lobbistickými skupinami, může podle kritiků dojít k posunu od veřejné služby k názorovému aktivismu.
Tento problém není specifický pouze pro Českou republiku. Podobné debaty probíhají v mnoha evropských zemích. Veřejnoprávní média stojí na tenké hranici mezi nezávislostí a demokratickou kontrolou. Pokud jsou příliš blízko politické moci, ztrácejí důvěru jako nezávislé instituce. Pokud se naopak zcela izolují od demokratických struktur, mohou začít fungovat jako autonomní mediální moc bez dostatečné odpovědnosti.
Z tohoto pohledu má otázka vlastnictví České televize zásadní význam. Nejde pouze o právní definici, ale o praktické fungování instituce. Pokud občané platí povinné poplatky, měli by mít také jistotu, že televize slouží veřejnému zájmu celé společnosti, a nikoli jen úzké skupině názorových elit.
Výzva k demonstraci na Letné tak paradoxně otevřela mnohem širší debatu, než její organizátoři pravděpodobně zamýšleli. Otázka nezní, zda televize patří politikům nebo aktivistům. Otázka zní, zda skutečně patří občanům, kteří ji financují. A právě na tuto otázku bude muset česká společnost dříve či později odpovědět.
(Jiří Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: prahatv)
