Režisér David Martínek se zastal vládního záměru zrušit televizní a rozhlasové poplatky a převést financování veřejnoprávních médií do státního rozpočtu. Protesty proti této změně označuje za hysterii, která podle něj slouží především k mobilizaci veřejnosti proti vládě. Spor o poplatky však vnímá jako součást mnohem hlubšího problému. Česká televize a Český rozhlas podle něj potřebují zásadní reformu, která by obnovila jejich důvěryhodnost, zajistila názorovou pluralitu a otevřela hospodaření účinnější veřejné kontrole. Pokud se instituce nedokážou změnit vlastními silami, Martínek navrhuje i radikálnější řešení: zrušit současný model veřejnoprávního vysílání a umožnit vznik několika konkurenčních televizních kanálů.
Komentář nazvaný Divadlo a hysterie kolem televizních poplatků graduje zveřejnil 28. října. V úvodu reaguje na demonstrace a vyhrocenou atmosféru kolem vládních plánů. Zmiňuje také zveřejnění telefonního čísla premiéra Andreje Babiše a následné obtěžující zprávy a výhrůžky, které měl premiér podle jeho líčení dostávat. Martínek tyto projevy odsuzuje a současně tvrdí, že protestní vlna má zabránit kabinetu ve splnění jednoho z jeho volebních slibů. Vystupování opozice označuje za účelové a odmítá její argument, že změna financování automaticky ohrožuje demokracii nebo nezávislost veřejnoprávních médií.
„Smyslem aktuálního nátlaku je pochopitelně znovu adjustovat veřejné nálady. Zabránit vládě splnit klíčový volební slib. Ulevit občanům od poplatků a pokusit se prosadit veřejnou kontrolu provozu veřejnoprávních médií. Nádavkem, opozice velmi ráda využije veřejných nálad k získání uvadající podpory. Co na tom, že jedná falešně. Pokřik o „ochraně demokracie“ je obvyklá taktika. Obvyklá lež,“ napsal Martínek.
Podle Martínka by financování ze státního rozpočtu mohlo České televizi i Českému rozhlasu zajistit stabilní příjmy a současně vytvořit prostor pro důslednější kontrolu jejich hospodaření. Tlak na úspory nepovažuje za ohrožení veřejné služby, ale za nezbytný krok k efektivnějšímu provozu. Tvrdí, že současný systém umožňuje udržovat nákladné struktury, jejichž rozsah neodpovídá potřebám diváků ani požadavkům na hospodárné nakládání s veřejnými prostředky. Vláda by podle něj měla mít možnost stanovit finanční rámec fungování veřejnoprávních institucí, aniž by tím automaticky získávala právo zasahovat do jejich programu. Oddělení ekonomické kontroly od samotné tvorby považuje za jeden ze základních předpokladů reformy.
„Vládní plán na převod financování pod mandatorní výdaje státního rozpočtu znamená pro televizi a rozhlas zaručený, stabilní a bezpečný zdroj příjmů. Kabinet reaguje na realitu, kdy ve společnosti roste vůči Kavčím horám značný odpor. Lidé odmítají nuceně dotovat instituci, s jejímž obsahem hluboce nesouhlasí. Druhou rovinou jsou agresivní poplatky naúčtované firmám a živnostníkům. Třetí, tou zásadní, je masová nespokojenost se zpravodajstvím a publicistikou. Vláda tak situaci paradoxně stabilizuje. Česká televize i rozhlas budou mít zajištěny prostředky na vlastní fungování, ve vládou stanoveném rozsahu. A právě zde narážíme na jádro pudla. Vláda logicky chystá škrty a tlak na úspory. Vedení médií okamžitě spustilo protest s tím, že budou muset omezovat provoz. Jenže ruku na srdce. Mluvíme o provozu, který je nesmírně nákladný, přebujelý a v mnoha ohledech zcela zbytný. Pokud stát v rámci rozpočtové odpovědnosti vyžaduje efektivitu a úspory od všech svých institucí, neexistuje jediný důvod, proč by zrovna Kavčí hory měly zůstat nedotknutelnou oázou neefektivity,“ pokračoval režisér.
Za ještě závažnější problém než samotné financování považuje režisér obsah České televize a její vztah k veřejnosti. Tvrdí, že zpravodajství a publicistika dlouhodobě zvýhodňují určité politické a názorové proudy, zatímco jiné vytlačují na okraj. Kritizuje podle svého názoru uzavřené redakční prostředí, které se vzdálilo každodenním zkušenostem značné části společnosti. V této souvislosti zpochybňuje skutečný dosah některých známých televizních osobností mimo veřejnoprávní vysílání a upozorňuje na konkurenci internetových médií, podcastů a nezávislých tvůrců. Politické strany podle něj navíc stále častěji komunikují s voliči přímo prostřednictvím vlastních kanálů, takže jejich závislost na tradičních médiích postupně slábne.
„Cílem kabinetu není opozicí proklamované „zestátnění“ ani politický tlak. Vládní koalice hnutí ANO, SPD a Motoristů, nebo mimoparlamentní Stačilo!, veřejnoprávní média k politickému přežití vůbec nepotřebují. Tyto subjekty od počátku čelily soustředěné palbě redakcí ČT a Českého rozhlasu. Vytvořily si vlastní kanály, kterými mluví k milionům voličů napřímo a v reálném čase. Mediální prostor navíc zaplavila dravá konkurence nezávislých médií, podcastů a názorových lídrů, kteří nešetří nikoho. Pokud vládní politici do ČT přesto přijdou, nečeká je debata, ale denunciace, názorově předpojatí moderátoři, vymlčování a manipulace. Panuje zde evidentní preference opozice a spřízněných mluvčích. Toto aranžmá nemá s objektivitou nic společného. Česká televize, bohužel, dlouhodobě uvízla v hodnotovém koridoru, který naprosto míjí realitu všedního života. Atmosféra v redakcích, dělba společnosti na „akceptovatelné“ a „zavržené“ (viz dokumenty o „dezolátech“, unifikovaná propaganda či kyselé úsměšky na adresu vládních voličů) vychází ze zcestných představ managementu, tvůrců i kreativních producentů o vlastním publiku,“ uvedl Martínek.
Kritika se podle Martínka netýká pouze politického zpravodajství. Významnou část komentáře věnuje tématům, která podle něj Česká televize dlouhodobě přehlíží. Připomíná společenské důsledky ekonomické transformace po roce 1989, privatizaci, zadlužení domácností, chudobu, kriminalitu i vznik nových hospodářských a politických elit. Domnívá se, že televizní tvorba věnovala neúměrnou pozornost komunistické minulosti, zatímco proměny polistopadové společnosti zůstaly nedostatečně zpracované. Jako výjimky oceňuje například seriály Most!, Rapl a Svět pod hlavou nebo některé filmy Jana Prušinovského a Bohdana Slámy, které podle něj dokázaly zachytit každodenní realitu a život lidí na společenském okraji.
„Naopak, témata, spojená se znovunastolením kapitalismu, hluboké rozpory, která reinstalace tohoto systému vrátila zpět do jádra společnosti – nerovnost, kriminalitu, ničení a výprodej státu, drogy, násilí, zanedbané rodinné vztahy, defragmentaci společnosti na úroveň atomizovaných jedinců, pokles životní úrovně celých tříd, či naopak vznik nových kapitalistických elit a postupná konverze ke spotřebě, kultuře hédonismu a rezignace, tohle všechno dnes představuje obrovské výzvy. Česká televize ve své tvorbě tato témata pominula,“ upozornil režisér.
Martínek se následně věnuje také české kinematografii a způsobu, jakým Česká televize podporuje domácí filmovou tvorbu. Upozorňuje na dlouhodobé investice do filmů a dokumentů, jejichž celkový objem podle jeho údajů dosahuje miliard korun. Výsledky však považuje za neuspokojivé, zejména ve srovnání s mezinárodními úspěchy některých sousedních kinematografií. Tvrdí, že současný systém podporuje především produkci určenou pro domácí publikum a nedostatečně motivuje tvůrce k hledání silných, univerzálně srozumitelných témat. Zároveň zdůrazňuje, že jeho výhrady nesměřují proti jednotlivým filmařům, jejich talentu ani pracovnímu nasazení, ale proti podmínkám, v nichž domácí tvorba vzniká.
„Ukazuje se totiž, že obrovské finanční prostředky z veřejných zdrojů, především z kapes koncesionářů ČT vytvořily v České republice uzavřený, ekonomicky soběstačný skleník. Filmaři nejsou motivováni točit univerzální, silná lidská a strukturální témata, která by rezonovala ve světě. Protože systém je nastaven tak, aby ukojil lokální poptávku. A tato lokální poptávka byla po celých 30 let saturována primárně antikomunismem, nostalgickými retro-komediemi, které ČT masivně koprodukovala a politickým kýčem, který uměle udržoval status quo polistopadových mýtů. Je to nesmírná škoda. Nemám potřebu se obouvat do kolegů, do dokumentaristů, tvůrců a filmařů. Věřím, že odevzdávají na place, ve střižnách i postprodukci duši. Film je tvrdé řemeslo. Podle mě je problém v samotném systému ČT,“ napsal Martínek.
Přes ostrou kritiku Martínek zdůrazňuje, že je zastáncem veřejnoprávních médií a jejich společenský význam nezpochybňuje. Za první a přirozenou cestu považuje reformu, která by vzešla přímo z České televize a Českého rozhlasu. Politici by podle něj měli stanovit pravidla financování a ekonomické kontroly, zatímco samotná média by měla zajistit otevřenější prostředí, širší názorovou pluralitu a kvalitnější veřejnou službu. Autor současně upozorňuje, že změna nemůže spočívat pouze v organizačních opatřeních nebo úsporách. Musela by se promítnout také do výběru témat, přístupu redakcí a vztahu k divákům, kteří veřejnoprávní vysílání financují.
„Za veřejnoprávní média tohle zadání nevyřeší politici. Tohle si musí vyřešit veřejnoprávní televize a rozhlas vlastními silami. Bez dalších zásahů politiků. Politici mohou nastavit pravidla financování a pravidla pro kontrolu nad ekonomickým provozem veřejnoprávního média. Což je přesně to, oč v tuhle chvíli jde. A je to naprosto v pořádku. Naopak, mělo být provedeno už dávno,“ zdůraznil režisér.
Právě pochybnosti o schopnosti současných institucí změnit se zevnitř vedou Martínka k nejradikálnější části jeho návrhu. S odkazem na mediální teoretiky, zejména polského profesora Karola Jakubowicze, připomíná, že tradiční podoba veřejnoprávního vysílání nemusí být v digitálním prostředí neměnná. Pokud by se Česká televize nedokázala otevřít novým tvůrcům, názorům a způsobům práce, navrhuje nahradit její současný model systémem několika konkurenčních kanálů. O jejich provozování by se ucházely různé producentské a autorské subjekty, které by získávaly časově omezené licence. Martínek předpokládá, že konkurence by přinesla pestřejší nabídku, větší prostor pro nezávislou tvorbu a širší zastoupení společenských názorů.
„Jednou z těchto legitimních cest je zrušení veřejnoprávních médií v jejich současné rigidní, monopolní podobě. Stát by v takovém modelu vypsal otevřený konkurz na provozování televizního vysílání, do kterého by nabídl stávající vysílací kanály a frekvence. O tyto licence a vysílací práva (například na dobu šesti let) by se utkaly nejrůznější producentské a autorské subjekty. Vláda by pak, s přísným ohledem na zajištění maximální plurality a hluboké reflexe společenských, politických i ekonomických témat vybrala nejkvalitnější projekty a udělila jim koncesi. Tímto způsobem lze vytvořit několik zcela nezávislých, konkurenčních kanálů. Jejich souběhem a ostrou soutěží o diváka i obsah by se konečně docílilo skutečného stavu plurality a zastoupení reálných názorových proudů ve společnosti. Obsah by byl osvobozen od ideologického a názorového vyhranění, které je bohužel příznačné pro aktuální stav České televize,“ popsal Martínek svou představu.
Součástí tohoto návrhu je také zachování omezeného veřejného vysílání. Martínek počítá s jediným státním kanálem nebo servisní platformou, která by zajišťovala především zpravodajství, krizovou komunikaci, menšinová témata, regionální kulturu a dokumentární paměť. Ostatní oblasti, včetně hrané tvorby, publicistiky a diskusních pořadů, by se přesunuly do prostředí licencovaných provozovatelů. Režisér věří, že takový systém by otevřel prostor producentům, dokumentaristům, investigativním týmům i dalším tvůrcům, kteří podle něj v současném uspořádání nemají odpovídající možnosti. Vznik několika samostatných kanálů považuje za cestu k větší rozmanitosti programu a obnovení soutěže o diváckou důvěru.
„Pro zajištění minimálního legislativního rámce a témat, která komerční trh z podstaty neuživí, by pak bohatě stačil provoz jediného, úzce profilovaného státního kanálu (či servisní platformy). Tento kanál by ze zákona zajišťoval pouze zpravodajství a krizovou státní komunikaci, formáty menšinového charakteru, lidskoprávní tematiku a sociální inkluzi, lokální kulturu a dokumentární paměť. Ve tvaru pořadů regionálního významu, které neaspirují na masovou sledovanost, ale mají nezpochybnitelný edukační a archivní význam. Vše ostatní, od celovečerních filmů přes publicistiku až po diskusní arény, by se odehrávalo v dynamickém a otevřeném prostředí licencovaných kanálů. Je to funkční alternativa k dnešnímu stavu, kdy občané nedobrovolně dotují instituci, která se místo reflexe přítomnosti zabarikádovala v minulosti,“ vysvětlil režisér.
V závěru Martínek zdůrazňuje, že spor o televizní poplatky je podle něj pouze viditelnou částí hlubší nespokojenosti s veřejnoprávními médii. Vládě přisuzuje mandát k provedení změn a vyzývá profesní organizace i samotné tvůrce, aby místo protestů předložili vlastní představy o budoucnosti televizního a rozhlasového vysílání. Zásadní otázkou pro něj není jen způsob financování, ale také schopnost veřejnoprávních institucí odpovídat na potřeby společnosti a poskytovat prostor různým názorovým proudům. Pokud se současná média nedokážou proměnit, považuje za legitimní otevřít debatu o jejich nahrazení jiným modelem veřejné služby.
„Občané přitom dali v parlamentních volbách jasně najevo, co si přejí. Dali nové vládě silný mandát, který se plně vztahuje i na otázku budoucnosti veřejnoprávních médií. Pravdou totiž je, že hlučná debata o samotné výši televizních poplatků je jen špičkou ledovce. Pod ní se skrývá hlubinná nespokojenost se stavem televize a rozhlasu. Veřejnost od vlády právem očekává, že se postupně, konsensuálně, rozumně a věcně pokusí o nápravu těchto polistopadových, desítky let zabetonovaných poměrů. Cesta k modernímu mediálnímu ekosystému existuje. Teď je řada na odvaze ji prosadit,“ uzavřel svůj komentář David Martínek.
(dan, prvnizpravy.cz, foto: Petr Hrubeš)
