Kritici českého prezidenta Petra Pavla by dnes měli podpořit polského premiéra Donalda Tuska. A ti, kteří Pavla obhajovali při jeho odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem, by se naopak měli postavit na stranu polského prezidenta Karola Nawrockého. S takovým paradoxem přišel na sociálních sítích publicista a místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Vadim Petrov. Na dvou ústavních konfliktech ukazuje, jak rozdílně mohou lidé posuzovat jednání hlavy státu podle toho, kdo právě prezidentský úřad zastává.
„Kdo kritizoval Pavla za to, že odmítl jmenovat Turka ministrem, měl by dnes v Polsku stát na straně premiéra Tuska. A kdo Pavla obhajoval, měl by být na straně prezidenta Nawrockého,“ napsal Petrov.
V Polsku jde o obsazení ústavního soudu. Prezident Nawrocki podle Petrova odmítá přijmout slib části soudců zvolených parlamentem, čímž vznikl spor o jejich nástup do funkce. Český případ se týkal prezidentova odmítnutí jmenovat ministrem Filipa Turka, kterého navrhl premiér Andrej Babiš.
„Nawrocki odmítá přijmout slib části soudců ústavního soudu, které zvolil parlament. Vznikl tak spor o jejich nástup do funkce. Náš prezident zase odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem, přestože ho premiér řádně navrhl,“ připomněl místopředseda RRTV.
Petrov nezastírá, že český a polský případ mají odlišný právní rámec. Zajímá jej především politická otázka, která podle něj oba konflikty spojuje: zda může prezident zablokovat rozhodnutí jiného ústavního orgánu, pokud je přesvědčen, že je chybné. Oba prezidenti přitom své kroky zdůvodňují ochranou ústavy.
„Právní rámec je samozřejmě složitější, ale mě zajímá především politické chování v ústavním sporu. Oba případy totiž otevírají stejnou otázku. Může prezident zabránit rozhodnutí jiného ústavního orgánu, protože je přesvědčen, že je chybné? Nawrocki zpochybňuje způsob volby soudců. Pavel se odvolával na ochranu ústavních hodnot. Oba tvrdí, že chrání ústavu,“ uvedl Petrov.
Právě na tomto srovnání staví svůj hlavní argument. Donald Tusk namítá, že polský prezident nemůže bránit nástupu soudců zvolených parlamentem. V českém konfliktu zase Babišovi zastánci tvrdili, že Petr Pavel nemůže odmítnout kandidáta na ministra, kterého mu premiér řádně navrhl. Pokud by se tedy řídili stejným měřítkem i za českými hranicemi, měli by podle Petrova podpořit právě Tuska.
„Tusk namítá, že prezident nemůže blokovat soudce, které zvolil parlament. Zastánci Babiše tvrdili, že Pavel nemůže nejmenovat Turka, když ho Babiš navrhl. Pokud budou ctít stejný princip, měli by dnes stát na straně Tuska,“ vysvětlil publicista.
Obráceně by se podle Petrovovy úvahy měli zachovat také ti, kteří hájili Pavlovo rozhodnutí. Jestliže připouštěli, že český prezident může odmítnout navrženého ministra s odkazem na ústavní hodnoty, měli by obdobnou argumentaci alespoň připustit také u polské hlavy státu. Neznamená to, že mají oba prezidenti totožné pravomoci. Petrov upozorňuje na rozdíl mezi obhajobou určitého postoje a podporou politika, který jej právě zastává.
Vedle otázky prezidentských pravomocí přidává ještě jeden obrat. Český konflikt skončil poté, co Andrej Babiš přestal na Filipu Turkovi trvat. Pokud by se stejný způsob politického řešení přenesl do Polska, znamenalo by to podle Petrova ústup Donalda Tuska.
„Babiš nakonec ustoupil. Přestal na Turkovi trvat a spor tím skončil. Pokud budeme uvažovat stejně, měl by ustoupit premiér Tusk,“ napsal Petrov.
Tím se jeho srovnání uzavírá. Zastánci jedné strany českého konfliktu by se podle něj při důsledném uplatnění vlastních argumentů mohli ocitnout na opačné straně sporu polského. A stejně překvapivě vychází i otázka, kdo by měl nakonec ustoupit.
„To jsou ale paradoxy, pane Vaněk,“ uzavřel Petrov s ironií.
(Mareš, prvnizpravy.cz, repro: xtv)
