Politické dělení na levici a pravici vzniklo jako odpověď na skutečné společenské konflikty. Nebylo to ideologické cvičení, ale reakce na realitu. Levice vznikla jako nástroj obrany pracujících, kteří v 19. a 20. století neměli práva, jistoty ani ochranu. Bojovala za osmihodinovou pracovní dobu, sociální zabezpečení, zdravotní péči, odbory, dostupné vzdělání, ochranu práce, důstojné mzdy a právní rovnost. To nebyla abstraktní ideologie. To byly konkrétní existenční požadavky nejpočetnější třídy společnosti.
Ve 20. století se velká část těchto cílů skutečně naplnila. Vznikl sociální stát, pracovní právo, veřejné zdravotnictví, důchodový systém, masové vzdělávání, ochrana zaměstnanců, sociální pojištění. To, co bylo kdysi levicovým programem, se stalo základem moderního státu. Pracující jako třída získali ochranu, práva i zastoupení. Levice tím paradoxně splnila svůj historický úkol.
A právě zde začíná její současný problém. Tradiční levicové strany dnes už nemají jasný, masový konflikt, za který by bojovaly. Nejpočetnější společenská skupina, pracující, není utlačovanou třídou v původním smyslu slova. Má práva, ochranu i politickou reprezentaci. Levice proto postupně ztratila svůj přirozený předmět boje. Místo strukturálních problémů se přesunula k dílčím identitám, menšinovým tématům a kulturním konfliktům. Sociální spravedlnost byla nahrazena aktivismem, třídní politika symbolickou politikou.
Zvláštní kategorií jsou extrémně levicové subjekty, které se snaží o návrat k utopickým modelům rovnosti, kolektivismu a řízené společnosti. Tyto proudy už však nejsou hnutím pracujících. Jsou ideologickými projekty malé části společnosti, které jsou často v přímém konfliktu s většinovou populací. Jejich politika není sociální, ale normativní. Nesnaží se řešit materiální problémy společnosti, ale přetvářet její hodnoty, struktury a identitu. Výsledkem je izolace, nikoli masová podpora.
Současná levice tak stojí v paradoxní situaci. Historicky vyhrála, ale politicky ztratila smysl. Její původní program se stal realitou a nový už není schopen oslovit většinu. Proto se fragmentuje, radikalizuje nebo utíká k symbolickým tématům, která jsou hlasitá, ale málo relevantní pro běžný život lidí.
Pravice má opačný problém. Její ideje jsou stále reálně použitelné. Omezování státu, odpovědnost, rozpočtová disciplína, efektivita, svoboda jednotlivce, funkční instituce, omezení regulací, podpora podnikání. To jsou myšlenky, které mají v moderní společnosti smysl. Problém není v obsahu, ale v jejich politickém provedení.
V českém prostředí se pravice dostala do stavu, kdy něco jiného říká a něco jiného dělá. Rétoricky se hlásí k realismu a odpovědnosti, prakticky provozuje politiku kompromisu, odkladů a správy statusu quo. Řada pravicových myšlenek byla navíc přeznačkována na populismus. Správné a reálné požadavky na efektivní stát, omezení byrokracie, kontrolu migrace nebo ochranu veřejných financí jsou prezentovány jako extrém, přestože jde o racionální témata. Výsledkem je, že pravice se bojí vlastních myšlenek a přenechává je protestním hnutím.
Pravice tak neprohrává proto, že by neměla program. Prohrává proto, že se bojí jej naplnit. Říká věci, které znějí správně, ale není ochotna nést jejich důsledky. Tím ztrácí důvěru. Politika bez odvahy není politika. Je to správa reality.
Výsledkem je stav, kdy levice nemá za co bojovat a pravice nemá odvahu bojovat. Programy se mění v hesla, ideje v marketing a politika v komunikaci. Strany mluví o změně, ale ve skutečnosti pouze spravují systém, který nikdo zásadně nezpochybňuje ani nepřetváří.
Co tedy dnes levice a pravice skutečně mohou nabídnout? Levice by musela znovu definovat sociální konflikt v podmínkách moderní společnosti. Ne skrze ideologii, ale skrze realitu práce, bydlení, dostupnosti služeb, zadlužení domácností a ekonomické nejistoty. Pravice by musela přestat mluvit v náznacích a začít mluvit v rozhodnutích. Říct, co se změní, kde se bude škrtat, co se omezí a proč.
Bez toho zůstane politika tím, čím se postupně stává. Prostorem hesel bez obsahu. Levice bude mluvit o spravedlnosti bez struktury a pravice o odpovědnosti bez činu. A skutečnou politiku převezmou projekty moci, protestu a emocí, které nenabízejí ideje, ale pocit kontroly.
Pointa je jednoduchá a tvrdá. Levice historicky vyhrála, ale ztratila smysl. Pravice má smysl, ale ztratila odvahu. Dokud se obě strany nevrátí k realitě, programu a odpovědnosti, nebude česká politika soutěží idejí, ale soutěží nálad. A v takovém prostředí už nejde o pravici ani levici. Jde jen o to, kdo dokáže hlasitěji slibovat, že všechno zařídí.
(Jiří Chmelík, prvizpravy.cz, foto: zai)
