Televizní duely podle režiséra Davida Martinka přestávají stačit na témata, jako jsou státní rozpočet, ekonomický růst nebo budování infrastruktury. Rozsáhlá data a jejich souvislosti se podle něj nedají vtěsnat do pořadu, v němž se navzájem překřikují vláda, opozice a moderátor. Ve svém rozsáhlém komentáři se proto pustil do návrhu státního rozpočtu na rok 2027, jeho struktury, rizik i možností, jak by měl stát v dalších letech hospodařit.

„Myslím si, že dnes potřebujeme spíše koncentrované a přesné výklady, z nichž se dá dopředu pochopit, jakým způsobem se bude odvíjet nejbližší budoucnost. A zároveň pochopit, jak vlastně princip státního rozpočtu funguje a jaký má dopad na reálné životy lidí. Od plytkých televizních debat a překřikování na sociálních sítích přejděme k tomu, naučit se vnímat čísla, data a fakta,“ napsal na facebooku Martínek.

Návrh Ministerstva financí počítá s příjmy 2,189 bilionu korun a výdaji 2,578 bilionu. Rozdíl představuje schodek 389 miliard korun. Právě toto číslo se stalo jedním z hlavních terčů kritiky návrhu.

Martínek velikost schodku nezpochybňuje, ale zasazuje ji do ekonomických a geopolitických podmínek, v nichž rozpočet vzniká. Připomíná předchozí cenové a energetické šoky, válku na Ukrajině, situaci v Jemenu, napětí kolem Íránu a dění v Hormuzském průlivu. Ropa, plyn a energie podle něj budou dál výrazně ovlivňovat ceny i výkon ekonomiky.

„Nechci být pochmurným prorokem, situace v Jemenu, Hormuzském průlivu, napětí kolem Iránu, pokračující válka na Ukrajině, stejně jako pohled na cenovky u benzínových pump nevěští příliš růžové perspektivy. Energie, ropa, plyn bude dál zásadním způsobem ovlivňovat vývoj cen i ekonomiky a právě tento typ faktorů, pokud nám jde skutečně o prosperitu a růst, by měl být předmětem ryze pragmatických úvah, spojenectví a rozhodnutí, jak se pohybovat v tomto turbulentním prostoru,“ uvedl.

Výchozí situaci současné vlády popisuje Martínek jako obtížnou. Mluví o propadu reálných mezd, problémech zdravotnictví a vysokých cenách energií. Ostrou kritiku směřuje k rozpočtovému dědictví bývalého ministra financí Zbyňka Stanjury.

„Vláda, dodám, přebírala zemi s třicetiprocentním propadem reálných mezd, hrozbou kolapsu ve zdravotnictví a cejchem druhé nejdražší energie v Evropské unii. Aby toho nebylo málo, resort financí musel okamžitě sanovat účetní machinace v hodnotě přes 50 miliard korun, které v rozpočtu zanechal bývalý ministr financí Zbyněk Stanjura. Plus skryté dluhy, které jednoduše přesunul mimo rozpočet kapitol,“ napsal Martínek.

Schodek považuje za vysoký, odmítá však pohled na rozpočet omezený pouze na konečnou bilanci. Částka 389 miliard podle něj začala ve veřejném prostoru žít vlastním životem.


Kritiku opozice Martínek staví proti hospodaření předchozí vlády. Jmenuje Martina Kupku, Petra Fialu i Zdeňka Hřiba a připomíná podle svého výpočtu 1,82 bilionu korun vládních schodků a dluhů z období Fialova kabinetu. Znovu se vrací i ke Zbyňku Stanjurovi a píše o podfinancování dopravní infrastruktury ve výši 100 miliard korun.

„Opoziční představitelé jako Kupka, Fiala nebo pirátský Hřib spustili pokřik o ‚rozpočtovém armagedonu‘. V debatách, bohužel, jaksi poněkud pozapomněli na svou vlastní katastrofickou režii státu, vládní schodky a dluhy Fialovy vlády ve výši 1,82 bilionu korun. Připomenu, pro příklad, že po Stanjurově kreativním účetnictví zbyly v rozpočtu díry jako podfinancování dopravní infrastruktury ve výši 100 miliard korun.“

Do stejné kritiky zahrnul prezidenta Petra Pavla i opoziční pokusy o vyslovení nedůvěry vládě. „Namísto věcné diskuse a hledání cest opozice provozuje dramatizaci a politikaření. Ne politiku. Rozpočet, připomenu, shodil ze stolu prezident Pavel a opozice využila situaci k tomu, aby předvedla politický spektákl v podobě opakovaných pokusů o vyslovení nedůvěry vládě. Pokrčím rameny. Být mizerný ve vládě a zároveň mizerný i v opozici je svého druhu výkon,“ napsal Martínek.

Za podstatnější než samotnou výši schodku považuje strukturu státních výdajů. Naprostá většina vlastních příjmů státu podle jeho rozboru směřuje na položky, s nimiž lze krátkodobě pohybovat jen obtížně.

„Naprostá většina příjmů, které český stát sám vybere, padne na mandatorní a kvazimandatorní výdaje. Tedy na penze, sociální transfery, platby za státní pojištěnce a platy lidí, bez kterých stát nefunguje. Policistů, hasičů či učitelů,“ píše Martínek.

Podle čísel, s nimiž Martínek pracuje, mají mandatorní a kvazimandatorní výdaje dosahovat 97 procent vlastních příjmů státu. Zhruba 74,2 procenta připadá na mandatorní výdaje, mezi nimiž jsou důchody, sociální dávky či obranné výdaje, dalších přibližně 22,7 procenta tvoří kvazimandatorní výdaje včetně platů. Na ostatní potřeby tak podle něj zbývají pouhá tři procenta, přestože stát z nich musí financovat také běžný provoz úřadů a ministerstev.

„Na jakýkoliv volný rozvoj a nepředvídané události zbývají státní pokladně z vlastních zdrojů pouhá 3 %. A protože se z rozpočtu musí uhradit i běžný chod úřadů a ministerstev, na strategické investice jako jsou dálnice, železnice, jaderná energetika nebo modernizace nemocnic příliš mnoho nezbývá. Všechny tyto velké rozvojové projekty se proto musí financovat čistě na dluh a z dotačních programů,“ uvádí.

Významnou část výdajů spojuje Martínek se sociální oblastí. Rozpočet na důchody a sociální síť vyčísluje na 1,026 bilionu korun, z toho 751,2 miliardy mají tvořit starobní a další penze. Přibližně 736 miliard má být financováno prostřednictvím kapitoly Ministerstva práce a sociálních věcí, zbytek připadá na důchody ozbrojených složek v kapitolách vnitra a obrany. Výdaje na penze mají meziročně vzrůst o dalších 19,2 miliardy.

„Samotné sociální výdaje a penze tak spolykají téměř tři čtvrtiny všech vlastních příjmů republiky,“ shrnuje Martínek.

Na sociální služby uvádí 30 miliard korun a na příspěvky na péči 49,5 miliardy. Dalších přibližně 13 až 14 miliard má směřovat na podpory v nezaměstnanosti, aktivní politiku zaměstnanosti, rekvalifikace a podporu zkrácených úvazků.

Do školství a vzdělávání má zamířit 287,9 miliardy korun, z toho 48,8 miliardy veřejným vysokým školám. Ministerstvo vnitra má podle jeho přehledu získat 123,2 miliardy korun na policii, hasiče a chod resortu. Ministerstvo obrany má hospodařit se 191 miliardami, celkové obranné výdaje napříč kapitolami mají dosáhnout 195 miliard korun.


„Vláda mohla udělat dvě věci. Razantně seškrtat výdaje a dostat tak ekonomiku, důchody i domácnosti, státní zaměstnance, vojáky, učitele, hasiče a jejich každodenní fungování do problémů. Nebo vsadit na investice a postupný, generický růst. Vláda namísto plošných škrtů rozhodla jinak. Konstruktivně a prakticky, s jasným cílem stimulovat ekonomiku. Dostanou přidáno prakticky všichni. A zároveň, rekordní sumy půjdou na investice,“ napsal Martínek.

Návrh rozpočtu počítá s kapitálovými výdaji ve výši 289,6 miliardy korun. Z národních zdrojů mají být meziročně vyšší o 47,7 miliardy. Martínek připomíná také růst platů ve veřejné sféře. Podle jeho rozboru má na ně jít meziročně o 36 miliard více a policisté, hasiči, učitelé či úředníci si mají polepšit o pět až devět procent. Na důchody má zamířit o 19,2 miliardy více než letos. Martínek vedle toho připomíná růst minimální mzdy, opatření pro živnostníky, penzijní spoření a další kroky, které chápe jako součást snahy dostat více peněz k domácnostem.

Vyšší výdaje v jeho představě neznamenají rezignaci na úspory. Tvrdí, že vláda bude muset dříve či později redukovat některé výdaje i samotný provoz státu. Zmiňuje také vládou schválené snížení podpory v nezaměstnanosti v prvních dvou měsících z 80 na 65 procent čistého výdělku a snížení maximálního stropu dávky. Podle jeho propočtu by tak stát mohl ušetřit 4,5 až pět miliard korun ročně. Připomíná také úvahy kolem karenční doby.

Největší prostor pro redukci vidí uvnitř samotného státu. „Jsem přesvědčen, že redukce by měla primárně zasáhnout i samotný stát. Konkrétně tabulková místa na úřadech, ministerstvech, krajích i obcích,“ napsal. Připomíná také snižování počtu tabulkových míst ve státní správě. Samotnému Úřadu vlády jich od letošního ledna ubylo sto, napříč Úřadem vlády a ministerstvy celkem 322. Další cestu vidí v neobsazování pozic po odchodech do důchodu, digitalizaci, rušení a slučování agend. Za vzor dává slučování CzechInvestu a CzechTrade do agentury CzechBusiness spojené s ministrem Karlem Havlíčkem. Ta má soustředit podporu obchodu a ekonomickou diplomacii.

„Stát by měl přestat financovat takzvané ‚mrtvé duše‘, tedy dlouhodobě neobsazená tabulková místa, sloučit duplicitní úřady pod jednu střechu a centralizovat podpůrné služby jako účetnictví, IT systémy a IT správu,“ píše Martínek.

Zatímco provoz státu chce zeštíhlovat, v ekonomice prosazuje opačný směr. Větší množství peněz v oběhu má podle něj pomoci domácnostem, živnostníkům a firmám a následně podpořit spotřebu i investice.

„Namísto škrtů chce vláda vrátit co nejvíce peněz do ekonomiky a do kapes lidí. Větší prostor pro cirkulaci peněz má potenciál vytvořit potřebný polštář pro domácnosti, živnostníky i firmy. Po letech obezřetného šetření na horší časy to společnosti konečně umožní návrat k normálnímu fungování. K běžným nákupům, investicím do bydlení a k plánování stabilní budoucnosti,“ uvedl.


„Za Fialy přiškrcená ekonomika nedávala šanci na růst. Rozpohybovaný oběh financí nyní naopak postupně podpoří spotřebu, nákupy domácností i investice podniků. Takto se postupně a opatrně rozpohybovává ekonomika,“ napsal Martínek.

Druhou částí jeho receptu jsou rozsáhlé investice do infrastruktury. Stát přitom podle něj musí nahrazovat i peníze, které v předchozích letech přicházely z Národního plánu obnovy a evropských fondů.

Rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury má podle Martinka dosáhnout rekordních 180 miliard korun, meziročně o 10,6 miliardy více. „Bez těchto peněz by nebylo možné dobudovat páteřní dopravní síť do roku 2033. Miliardy potečou do silnic, dálnic i železnic,“ uvedl.

Na vědu a výzkum má jít 45 miliard korun, veřejné vysoké školy mají získat 48,8 miliardy a další prostředky mají směřovat na podporu startupů. Ve zdravotnictví Martínek píše o navýšení o 50 miliard korun určeném nemocnicím, výzkumu, léčebným technologiím a léčbě. Významnou část představuje obrana. Ministerstvo obrany má získat 191 miliard korun a celkové obranné výdaje mají dosáhnout 195 miliard. Martínek však k této kapitole připojuje vlastní výhradu. Místo nákupů od zahraničních výrobců by podle něj mělo Česko více obnovovat vlastní zbrojní výrobu.

„Za socialismu patřilo Československo do elitní desítky největších zbrojních exportérů na světě, přičemž v produkci obrněné techniky bylo v 80. letech dokonce třetí na planetě, hned za USA a SSSR. Namísto 2 % HDP, určených pro americké a západní zbrojovky by se mělo Česko vrátit k vlastní produkci,“ napsal.

Podobný důraz klade na energetiku. Státní prostředky by podle něj měly směřovat především do jaderné energetiky, dostavby Dukovan a výstavby modulárních reaktorů. Dosavadní podporu solárních a dalších obnovitelných zdrojů označuje za „letitý miliardový tunel“. Investice do infrastruktury Martínek nechápe pouze jako výdaj. Počítá s tím, že stavby vytvoří práci pro firmy a zaměstnance a část vložených peněz se následně vrátí prostřednictvím daní a odvodů.


Vyšší schodek proto Martínek chápe jako dočasnou cenu za pokus nastartovat ekonomický růst. Pro rok 2026 uvádí očekávaný růst HDP o 1,9 procenta, pro rok 2027 o 2,4 procenta. Podobné tempo kolem 2,5 procenta očekává v roce 2028 a 2,4 procenta v roce 2029. Ani při tomto scénáři podle něj dluhy nepřestanou růst. Pro rok 2028 uvádí schodek 360 miliard a pro rok 2029 250 miliard korun. Pokles deficitů spojuje s investicemi, reformami a opatřeními proti šedé ekonomice.

„Babiš, Schillerová ani Havlíček neslibují vzdušné zámky ani zázraky na počkání. Když se na to díváme střízlivýma očima, je to střední cesta. Cesta, jak nastartovat potenciál státu a zároveň, krok za krokem, bez zbytečného hazardu, postupně uzdravovat veřejné rozpočty. Jde se zkrátka cestou opatrných kroků s vzájemnou synergií,“ hodnotí Martínek.

Českou situaci porovnává také s dalšími evropskými zeměmi. Pro Polsko uvádí deficit 6,3 procenta HDP, Slovensko 5,4 procenta a Německo s Rakouskem 4,1 procenta. Eurozóna má podle čísel, s nimiž pracuje, růst o 0,9 procenta.

Připomíná také investice do ekonomické diplomacie, vědy, výzkumu, technologických firem a startupů. U vysokého školství vedle 48,8 miliardy korun zdůrazňuje požadavek, aby stát za vyššími výdaji vyžadoval měřitelné výsledky. Celou investiční strategii ale podle Martinka může změnit geopolitika. V závěru analýzy se vrací k ropě, zemnímu plynu, Íránu, Hormuzskému průlivu a pokračující válce na Ukrajině. U ceny ropy pracuje s hodnotou 107 dolarů za barel a upozorňuje na riziko dalších energetických šoků.

„Podobně jako během Covidu, kdy měla vláda Andreje Babiše našlápnuto k výraznému rozmachu, může přijít vnější událost, která by silně otřásla rozpočty. Nedostatek zpracovatelských kapacit, přerušené distribuční trasy či boje na Blízkém východě, které by ohrozily plynulé dodávky, pokud by skutečně nastaly v zásadním rozsahu, by měly potenciální kaskádový vliv na ekonomiku,“ napsal.

V takové situaci by se podle něj vláda místo rozvojového programu musela soustředit na zvládání geopolitických problémů. Při zajišťování surovin by nečekal pouze na společný evropský postup. Prosazuje aktivitu zemí Visegrádské čtyřky a dlouhodobé zajištění dodávek.

„Tady by ale bylo asi nejlépe nečekat na evropská řešení, ale v rámci V4 organizovat naprosto bezprecedentní kroky v dodávkách surovin, zajišťující stabilitu ekonomiky na dlouhé roky dopředu. A ano, mluvíme o Rusku,“ uvedl Martínek.

Úspory, investice ani digitalizace pro něj nejsou konečným řešením. V závěru otevírá otázku samotné role státu v ekonomice. Odmítá představu, že veřejný sektor musí být ze své podstaty špatným vlastníkem, a jako další zdroj příjmů vidí státní podnikání ve strategických oblastech.


„Často se říká, že stát je špatný hospodář. Není to pravda. Na světě existují obrovské, prosperující korporace, které patří státům a tvoří klíčovou část jejich nedaňových příjmů. Touhle cestou bychom se měli vydat také. Digitalizace, redukce byrokracie, slučování agend, potírání šedé ekonomiky a cílené státní investice, to všechno dává smysl. Ale co se na věc podívat ještě úplně jinýma očima?“

Konkrétní investice, kterými by podle něj mohl stát vytvořit další zdroje příjmů a podpořit českou ekonomiku, chce Martínek rozebrat v pokračování své analýzy. Ambici nastavuje vysoko.

„Právě rozsáhlé státní investice mimo ty, které již byly ohlášeny, by měly fungovat jako další motor naší ekonomiky. V dalším článku se zamýšlím nad tím, jaké investice by mohly nakopnout českou ekonomiku. S cílem dostat se mezi deset nejlepších ekonomik na světě. V paritě kupní síly na obyvatele. Jako Lichtenštejnsko, Singapur, Irsko či Lucembursko,“ uzavírá Martínek.