Celá kauza vznikla ve chvíli, kdy ministr zahraničí Petr Macinka poslal soukromou SMS zprávu Petru Kolářovi, osobě bez jakéhokoli formálního postavení v prezidentské struktuře. Zpráva nebyla adresována prezidentovi republiky, nebyla zaslána Kanceláři prezidenta republiky, nešla oficiálním poradenským kanálem, neprošla žádnou institucionální procedurou. Šlo o soukromou komunikaci mezi dvěma osobami. Tato zpráva byla následně Kolářem předána prezidentovi republiky, který z ní učinil veřejnou záležitost a svolal tiskovou konferenci, čímž vznikla politická kauza celostátního významu.
Politicky zásadní moment celé situace nespočívá v obsahu samotné SMS zprávy, ale v mechanismu, jakým se dostala do centra moci. Nešlo o komunikaci mezi institucemi, nešlo o úřední postup, nešlo o oficiální kanál státu. Ministr neposlal zprávu prezidentovi, neposlal ji Kanceláři prezidenta republiky, neposlal ji oficiálnímu poradci hlavy státu. Poslal ji konkrétní osobě, která nemá žádný smluvní vztah s prezidentskou kanceláří, nemá institucionální mandát, nemá formální funkci a nevystupuje v žádné úřední roli.
To je klíčový politický fakt celé situace. Komunikace neproběhla v rámci státní struktury, ale v rovině osobního vztahu. Nešlo o výkon veřejné moci, ale o soukromou výměnu zpráv mezi dvěma jednotlivci. Teprve následně byla tato soukromá komunikace přenesena do nejvyšší ústavní roviny a proměněna v politickou událost celostátního významu.
Důležitým momentem je i samotná osoba Petra Koláře. Nejde jen o soukromou osobu bez formální funkce, ale o aktéra dlouhodobě pohybujícího se v bezpečnostním a zbrojařském prostředí, s vazbami na obranný průmysl, bezpečnostní sektor a zahraničněpolitické kruhy. Neformální vliv této osoby tak není nahodilý ani náhodný, ale dlouhodobě budovaný v prostředí mocenských, bezpečnostních a strategických struktur. Právě tím se soukromý vztah mění v reálný mocenský kanál, přestože nemá žádnou institucionální podobu.
Vzniká tím zásadní posun ve vnímání moci. Politický proces se zde neodehrál skrze instituce, procedury, pravidla a formální kanály, ale skrze osobní vazby, neformální vztahy a zákulisní propojení. Moc se nepohybovala od státu k jednotlivcům, ale od jednotlivců ke státu. Nešlo o institucionální tok autority, ale o osobní tok vlivu.
Tato kauza proto není primárně o jedné SMS zprávě. Je o tom, že se politická realita stále více přesouvá z prostoru institucí do prostoru osobních sítí. Stát se stává až sekundárním rámcem, zatímco skutečná dynamika moci se odehrává v neviditelné rovině vztahů, vazeb a neoficiálních kanálů. A právě to je moment, který z této události činí politicky zásadní precedens. Ne její mediální forma, ale její mocenský mechanismus.
Kvůli soukromé textové komunikaci, kterou prezident republiky označil za pokus o nátlak, se kauza v politickém prostoru postupně přesměrovává z roviny osobního vztahu do roviny systémového konfliktu.
Opozice ji nestaví jako problém neformálních vazeb a soukromých komunikačních kanálů, ale naopak ji rámuje jako střet se současnou vládou a jejím způsobem výkonu moci. Tím dochází k zásadnímu posunu významu celé události. Neformální prostředník je fakticky přetvářen v legitimní politický kanál, soukromá osoba bez mandátu je implicitně posouvána do role standardního zprostředkovatele komunikace s prezidentem republiky a osobní vztah je zpětně interpretován jako institucionální vazba.
Kauza tak přestává být čtena jako problém moci mimo instituce a začíná být používána jako nástroj politického boje proti vládě, čímž se zároveň normalizuje existence neformálních mocenských struktur jako přirozené součásti politického systému. Tento posun je politicky zásadní, protože místo zpochybnění neformálních kanálů je dochází k jejich legitimizaci a zakotvení v politickém diskurzu jako standardního mechanismu vlivu.
(Jiří Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: ČRo)
