Mojmír Grygar: Jak se pravda stává lží

politika

Při četbě novin a poslechu zpráv každou chvíli narazíme na tvrzení, které v nás vzbuzuje větší nebo menší nesouhlas a odpor, přestože vypadá na pohled jako pravda, jako něco, co nelze popřít. Jakmile však dané sdělení zasadíme do širších souvislostí, nabývá jiný, někdy přímo opačný význam.

Mojmír Grygar: Jak se pravda stává lží
Mojmír Grygar
14. června 2024 - 04:20

Winstonu Churchillovi patří pozoruhodný výrok: „Za války se pravda často stává bodyguardem lži“. Z těchto slov vyplývá, že nejen lež mámnoho podob, mnoho pater, ale že i pravda má mnoho odstínů, podob a úrovní.   Skutečnost lze manipulací změnit, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Mojmír Grygar.                                        
V Právu se objevila rozsáhlá reportáž o tom, jak „sovětský voják zavraždil rolníka kvůli praseti“. To je jedna z nejodpornějších malých pravd, která má zdiskreditovat velkou historickou pravdu o rozhodující osvobozovací úloze sovětské armády. Nebýt milionů bojujících a padlých Rusů a ostatních příslušníků dalších národností Sovětského svazu, porobené evropské národy by se samy nedokázaly zbavit nacistického jha. V těchto dnech nás média zavalila bohatým materiálem o vylodění západních vojsk v Normandii. Všechna čest americkým, britským a  kanadským vojákům za otevření druhé fronty. Stalin o to západní spojence žádal již dlouho. Nikdo nemůže popřít, že pro Brity a Američany bylo vylodění už proto nezbytné, že bez jejich vpádu na německou půdu by se jejich podíl při poválečném dělení moci v Evropě podstatně zmenšil.  

Churchill při zahájení útoku Wehrmachtu v létě 1941 proti Sovětskému svazu nevěřil, že komunistický stát tento nápor ustojí. Bruce Lockhart, britský diplomat, který řadu let působil v Praze, ve svých vzpomínkách psal o překvapení, které londýnským politikům připravil Stalin nečekanou obranou Moskvy a porážkou Paulusovy armády ve Stalingardu. Tehdy i  mnozí londýnští konzervativci dospěli k závěru, že sepětí kremelských komisařů s většinou obyvatelstva nebylo válkou narušeno a že Rudá armáda se postupně konsolidovala a nabývala zkušeností a sil. V této fázi války bylo již vylodění ve Francii nezbytností.
     
Při pohledu na způsob, jakým se dnes prováděly oslavy této mohutné akce, kritickému divákovi se neodbytně do mysli vkrádají pochybnosti. Nejde o pravdivost dokumentů, nejde o podceňování obtíží této velkolepé námořní a pozemské operace a již vůbec ne o snižování pokory a úcty před tvůrci tohoto úspěchu od nejvyššího velitele až po posledního střelce a zákopníka. (Nevím proč, ale při sledování prvních výsadkových člunů bořících se do písku otřesně na mne zapůsobil jeden vteřinový záběr: voják vyskakuje z plavidla a je vzápětí zabit padajícími kovovými dveřmi. Tento voják byl dokonale zapomenut, nikdo mu neudělil posmrtné vyznamenání a také nikdo z jeho rodičů nebo sourozenců nebyl pozván na žádnou oslavu. Byl jenom bezejmennou obětí. (Měl-li dívku, mohla se jím pyšnit?)

Prvnizpravy.cz - Mojmír Grygar: Netrpělivost
    
Když se jen trochu zamyslíme, vyrojí se hned řada dalších otázek. Jak by asi vylodění probíhalo o rok dřív, kdy ještě probíhaly mohutné bitvy někde v západním Rusku, na Urale nebo u Leningradu? Oč by se celá operace ztížila, oč víc obětí by si vyžádala. Budiž, to už nezměníme. Západní stratégové jistě měli   s v é   důvody, proč Stalinovy výzvy k otevření druhé fronty nevyslyšeli již dříve. Jak dnes posoudíme Churchillem prosazené vylodění v Itálii? Kdo se začte do svědeckých knih Curzia Malalarteho Kaput a Kůže nebo se seznámí s  románem Josefa Hellera Hlava XXII, bude mít  nejednu bezesnou noc. Stačí jen uvést, že Řím a Neapol byly zasypány větším počtem leteckých pum než Londýn za celou dobu války.  
    
Proč u nás o výročí Stalingradské bitvy neštěkl ani pes? V záplavě malých pravd i velkých lží o válce na Ukrajině by to byl rušivý moment. Mlčení o této zlomové události, kterou svým rozsahem a významem nezastíní žádná jiná válečná operace války, je také jakýmsi bodygardem oficiálních zvěstí o mohutné hybridní válce s Ruskem. Korunu všemu tomuto informačnímu žonglování nasadila přítomnost Volodymyra (Vladimira) Zelenského na tribuně oslav. V dané situaci si západní oslavovatelé nechtěli dovolit pozvat zástupce Ruské federace, která oficiálně převzala závazky zkrachovalého Sovětského svazu.


Ale proč se právě Zelenskij stal představitelem bývalého Stalinova impéria? Proč může jako Rus a Žid, národnostní i náboženský konvertita, představovat čestného hosta? Cožpak západní politici a ideologové nevědí, že se kyjevský režim, zejména po puči v roce 2014, opírá o radikální odpůrce Rusů, o krajní ukrajinské nacionalisty, kteří bojovali proti Sovětům v řadách SS a Wehrmachtu? Cožpak jim uniklo, že generál Zalužnyj, zasloužilý velitel ukrajinské armády, je obdivovatelem „Hrdinů Ukrajiny“, Bandery a Šucheviče? Cožpak nevědí, jaké vřelé pouto spojuje Zelenského s bojovníky oddílu Azov, kteří se netají svým obdivem k nacistické armádě a k Hitlerově nenávisti k Rusům jako méněcennému slovanskému etniku (ostatně on se ani na Ukrajince, Poláky nebo Srby nedíval méně nevraživě).
    
Summa summarum – výročí vylodění se nestalo připomenutím hrůz, obětí a zmaru druhé světové války, nezdůraznilo nutnost míru, spolupráce mezi národy, nýbrž hrdě vztyčilo pochodeň nového tažení na Východ, vyhlásilo výzvu k jednotě v dobývání Ruské říše, která již od dob Řádu Německých rytířů, Napoleona a Hitlera nedává koloniálním silám Evropy a Ameriky pokoje a klidu. Co víc spojuje než nebetyčná nenávist? A tu je třeba jako nenasytného žrouta stále krmit.
    
Churchill se již v červnu 1945 vytasil s „neuvěřitelným (unbelieavable) plánem“ – bez váhání a na obrtlíku napadnout Rudou armádu, pokračovat v Hitlerově zkrachovaném díle. Západ přece v žádném případě nesmí dopustit, aby Stalin udržoval v srdci Evropy tak nebezpečnou vojenskou sílu. Roosevelt, Eisenhower, Montgomery shodili tento záměr se stolu – Churchill to zase jednou přestřelil! 

Tak se stalo, že milion německých zajatců nedostal zpět zbraně a dále krempíroval v přeplněných a hladovějících táborech. Nejsem si jist, zda někteří dnešní váleční horlivci (je jich u nás tolik, že bychom je mohli, v čele s Fialou, Černochovou a Koláři, přímo vyvážet) si nepomyslí, že je škoda, že se Churchillův plán nepodařilo uskutečnit. Určitě bychom se nestali ruskou gubernií a Německo by okamžitě mohlo plnit svůj odvěký úkol být lídrem Nové Evropy, nového tažení na Východ. A o to dnes právě jde.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)



Anketa

Kdo by se podle Vás měl stát příštím americkým prezidentem?