Ve Vilnjuském dokumentu se praví, že všechna  opatření mají funkci z a s t r a š e n í  (deterrence). Je dost důvodů, proč toto zdůvodnění znejasnit a zrelativizovat. Vyjděme z možnosti nukleárního konfliktu, v němž už vůbec nepůjde o místní ukrajinsko-ruské spory. Spojené státy sugerují, že k atomu jako první sáhnou Rusové a že Západ se bude muset bránit. Při hodnocení útoku na Ukrainu přehlédli, že dětem mnohamilionové ruské populce ukrajinská vláda dovolí jen 4 třídy v mateřštině a že ruštině je zakázán přístup do veřejného prostoru koberec. Západní demokraté přehlédli, že ruské dítě má právo jen na 4 roky v mateřštině a že ruština jako dorozumívací jazyk tohoto jazykově nejednotného prostoru je zbavena své funkce.
    

Od okamžiku, kdy Sovětský svaz disponoval nukleární zbraní, bylo zřejmé, že Amerika nemůže počítat s tím, že mocenské zisky lze dosáhnout prostřednictvím války, ani s tím, že jim atomová puma vyhraje každou válku. Již od počátku rovnováhy v jaderných zbraních bylo zřejmé, že v budoucí válce nemůže být ani jedna strana vítězem. Vypuštění prvních střel otevře řetěz nezvládnutelných a nepředvídatelných událostí, které žádná simulace v laboratoři nezachytí. Každá válka otevře nekontrolovatelný prostor pro nečekané události (pro frikce podle Clausewitze). A co teprve, když k tomu přistoupí nový nevyzkoušený faktor!          

Prvnizpravy.cz - Mojmír Grygar: Proč Pobaltí nemůže určovat politiku evropských států                                   

Když Američané svrhli atomové pumy na poslední dvě válkou ještě nezničená japonská města, neměli proti sobě nepřítele, který by se mohl jakkoli bránit. Může se tedy mluvit o odvaze a statečnosti? O čtyři roky později již proti sobě stály velmoci, z nichž ani jedna neměla převahu. Amerika utrpěla za války v porovnáním se Sovětským svazem ztráty nicotné a zanedbatelné, ale občané Sovětského svazu si byli vědomi svého rozhodného podílu na vítězství a mohutná armáda vybavena těžce zaplacenými zkušenostmi byla tehdy nejsilnější pěší armádou světa. Churchillovi to kazilo spaní.

Spojené státy a Sovětský svaz mluvily o odstrašení, ale dobře věděly, že základem je rovnováha, kvantitativní a kvalitativní poměr sil.
    

Příprava na atomovou válku o osmdesát let později není o nic pochopitelnější nebo rozumnější. Mluví o tom dva důvody. První je nadčasový –  kdo na sebe vezme dějinnou odpovědnost za rozpoutání požáru, jehož rozsah se nedá vypočítat? Druhý se týká možnosti atomovou válku předvídat. Pokoušejí-li se američtí stratégové ve svých simulacích vypočítat následky atomové války, nemohou vzít v potaz to, co se vymyká dosavadní zkušenosti. Ani umělá inteligence nepomůže, protože je založena na koncentraci toho, co se stalo nebo se děje, navíc přístroje nejsou s to rozlišit kód od dat a jejich schopnost získávat utajená data a současně komunikovat vytváří podmínky pro nebezečná rozhodnutí. Přístroje umělé intelegince neboli umumu, umělého umu, nelze jemně naladit, protože nejsou známy  nepředvídatelné záludnosti. Proto je nutno vybavit je pro jistotu nadbytečným zajištěním, které by zabránilo fatálním chybám. Podobně se v 19. století stavěly velké železné stavby, aniž bylo možno předem vypočítat složení materiálu.

Simulace  válek je založena na absenci lidských citů a nevědomých puzení. Přitom se v úvahu nebere počet obětí ani materiální ztráty nesouvisející s armádou. Také nevím, zda je možné měřit plošné a časově vymezené zamoření obytného prostoru a přírody. Lze takém předvídat reakce společenského podvědomí, jež Bechtěrev nazval kolektivní reflexí? Co víme o chování milionových mas tváří v tvář neznámému smrtelnému nebezpečí? Jak si máme vysvětlit, že svět západní civilizace, ovládaný vidinou přepychu, slasti a moci, nalézá zálibu právě v dílech vzbuzujících hrůzu? Čím si vysvětlit, že čtenáři a diváci tak vysoce  ocenili knihu MacEvana Cesta, v které autor vykreslil nemyslitelné představy o světě po apokalypse způsobené lidmi. Tvůrčí fantazie je tu projekcí zániku lidskosti; autor spíš s gustem než s přemáháním líčí, jak přeživší lidé budou kohokoli jiného na „cestě zániku“ považovat za nepřítele – válka se promění v zabíjení každého s každým. Nestává se umělecká simulace varováním a hrozbou? Naprostá převaha negativníich témat v masové kultuře spíš mluvi ve prospěch druhého základního pudu, pudu ničení (Thanatos), který, jak jsme toho  již dlouho svědky, výrazně poráží pud lásky a tvoření (Eros).

Čteme-li detailní zastrašující přípravy atomové války v instrukcích Vilnjuského dokumentu, nemůžeme se zbavit dojmu, že několikanásobně vyšší vojenské vybavení a finanční zabezpečení největšího vojenského paktu světa dává jeho velitelům falešnou dávku sebedůvěry. Uspokojuje je vědomí, že se Putin po přečtení Vilnjuského komuniké neodváží použít atomovou zbraň?  Představme si situaci, že se do války zapojí Západ nejen jako dodavatel zbraní, informací a peněz, ale že poskytne Ukrajině i své vojáky a vypukne ničím nekamuflovaná velká válka. Taková prognóza je málo pravděpodobná, ale stále hárá v hlavách nejednoho západního politika či ideologa  (McCain, Pompeo, Bolton), nehledě na mnoho ukrajinských nacionalistů načichlých nacismem, kteří se netajili a netají nesmiřitelnou záští k Rusku jako takovému (Tymošenková, Jaroš, Farinová, Juščenko). S pocitem studu připomeňme článek Karla Schwarzenberga (podle mluvčího katolického kléru „vychovatele národa“), který nedlouho po ruské invazi prorokoval rozpad Ruska, potom počítal s jeho demokratickou převýchovou podle vzoru Norimberského procesu a s další účastí v budoucí válce s Čínou.

Je zlověstné, že Spojené státy, ať již je prezidentem kdokoli, považují přípravu války s Čínou za něco neovratného. Vybavuje se mi varování ministryně zahraničí C. Riceové, která v předvečer úderu islámskych teroristů 9. 11, 2001 považovala Čínu za hlavní zdroj nebezpečí. Už tehdy jsem nad tím kroutil hlavou. Také nemohu nepřipomenout Trumpova hlavního poradce z doby jeho prvního prezidentství Steve Bannona, neobyčejně omezeného konservativce, který také nasazoval Číně psí hlavu a vztahu k Rusku nepřikládal valný význam. (Dodejme, že ho později přiskřípla policie a octl se na čas „v chládku“.)
    

Brzezinski, dlouholetý poradce amerických prezidentů a vůdčí ideolog protisovětské fronty v dobách sudené války, poradil Trumpovim při jeho prvním nástupu do vrcholné funkce paradoxně zcela novou doktrinu založenou na spolupráci tří světových velmocí. K tomu bohužel nedošlo a dnes je zřejmé, že Trump zůstává věren víře v americkou výjimečnost (exceptionalism). Představa, že by se Spojené státy vzdaly své dobyvačné tradice, jíž vděčí za svúj zrod a sílu, je do té míry zakořeněna v americkém politickém myšlení, že jakýkoli odklon od ní je považován za popření samé podstaty amerického patrotismu. Nejde však jen o ideologii, je to princip každodenní životní praxe založené na soupeření, na právu silnějšího, na zásadě – vítěz bere vše, nikomu se nezodpovídá, sám píše dějiny. Co je to jiného, ne-li hnací síla kapitalistické ekonomiky, která se nemůže vzdát války jako regulérního nástroje řešení lokálních i mezinárodních sporů?
    

Ve velkém soupeření a zmatení myšlenek moderním doby – od průmyslové revoluce k nástupu éry elektoniky a umělé inteligence – sehrál a stále hraje darwinismus, který, ač sám Darwin byl proti násilí a imperialismu, vede k závěru, že „nejvýznamnější formou soutěže mezi lidmi je válka“. (Odkazuji na spis Bertranda Russella, Svoboda a organizace, 1814 – 1914.)     Veřejnost u nás byla do nástupu polistopadové éry  přesvědčena, že válka je zlo, které není nevyhnutelné. Uplynulo deset dvacet let zavádění soutěživé, ekonomiky a lidem se vštěpuje myšlenka o válce jako o nevyhnutelném řešení všech rozporů.                                             

Jedna lékařka mi vyprávěla, že se jí v ordinaci rozplakali rodiče dvou dospívajících synů – představa, že by jejich chlapci mohli být jednou povoláni do armády a vystaveni nejvyššímu nebezpečí, je nadobro vyváděla z míry. Jak na to odpovědět? Dokud bude společnost založena na souboji, na tom, že vítězství patří silnějším; pokud občané nebudou s to rozlišit politiky a myslitele veřejné spolupráce a solidarity od podporovatelů soutěživosti a síly končící válkou; pokud neprokouknou podhoubí, z něhož v běžné životní praxi vyrůstají kořínky a kořeny sporů, konflktů a nenávistí, – potom nebude naděje na mírové řešení mezinárodních konfliktů. 
    

Rodiče, udělejte všechno, aby vaši chlapci nemuseli do války!