Hned na začátku článku chválí Ukrajince za „hrdinné oběti při obraně své vlasti před ruskými vetřelci“, aniž by jim vadilo, že základní složkou ukrajinského patriotismu je chorobná nenávist k Rusku a že Putin vojenským vpádem chtěl chránit příslušníky svého národa před genocidou.
Zmíněný britský časopis má úctyhodnou tradici: byl založen na začátku 19. století jako obránce koservativních principů viktoriánské éry a jeho dlouholetou vůdčí myšlenkou se stala obrana liberalismu a „tolerantních hodnot jako je otevřenost vůči lidem odlišných zvyklostí a idejí“.
Na prvním místě časopis kritizuje Putinův útočný nacionalismus, který v ukrajinských vlastencích vidí loutky NATO. Dále následuje výčet psychicky narušených politiků ve světě: Vedle indických vládců bránících hindustánskou neposkvrněnost před muslimskými nájezdníky uvádějí tuniského prezidenta Kaise Saieda, který napadá africké přistěhovalce ohrožují arabskou většinu. Vida, říkám si, i muslimská společnost poznává nebezpečí přívalu nežádoucích cizinců. Na druhé straně Saúdští Arabové jsou zase pašáci, netrpí přehnaným naconalismem – oni prostě nežádoucí přistěhovalce z Afriky na hranicích bez pardonu střílí; časopis na jiném místě bez komentáře uvádí, že mrtví se tu nepočítají na stovky,ale na tisíce.
Na pranýři se octl také Daniel Ortega, prezident Nikaragui, kde je občanství založeno na etnickém původu, dále Jacob Zuma, prezident Jižní Afriky, a předáci dalších států – Zimbabve, Íránu, Maďarska, Izraele. V seznamu zemí ovšem nechybí Čína, která považuje „univerzální hodnoty tolerance a dobré vlády“ za „rasistickou formu imperialismu“. Zmíněný seznam sice plete hrušky s jablky (co má společného nacionalismus Maďarů s izraelským náboženstvím starým půltřetího tisíciletí?), ale horší je, že se tu některé státy vyznačující se mimořádně agresivním nacionalisamem necitují.
Jde především o pobaltské státy, které v nedávné minulosti prošly mimořádně krutými změnami. Jako země mezi Ruskem a Evropou (severskými státy a Německem) musely bojovat o svou kulturní a politickou svébytnost a tento boj zanechal nepříznivé stopy na jejich národním vědomí. Za druhé světové války se octly v kleštích mezi dvěma režimy, které se snažily podrobit si je, vtisknout jim svůj společenský systém. Staly se arénou, v níž se svářely nesmiřitelné rozpory určující tehdy základní pole politického zápasu. Část pobaltské populace přivítala německou armádu jako osvoboditelku od světské nadvlády a někteříí svůj postoj vyjádřili dobrovolnou účastí v řadách SS. Když Rudá armáda zahájila pochod na Berlín a obnovila v Pobaltí svou moc, nastalo účtování, které se v drastických válečných podmínkách nemohlo dít s rozmyslem a pokorou. Totéž nastalo po pádu Sovětského svazu, kdy se stala situace lidí, věrných ne snad reálné politické praxi komunistické strany, ale původním ideám přestavby individualistického hospodářského zřízení, beznadějnou. Osud Gorbačova je s dostatek výmluvný – jeho dobrá vůle nahradit těžkopádnou diktaturu proletariátu demokratickým socialismem nenašla doma a tím méně na Západě podporu.
V pobaltských republikách se začalo kolo dějin vracet zpět – sociální zřetel byl překryt nacionálním fanatismem a v politické, hospodářské a kulturní sféře se staly vzorem sjednocené evropské státy a Amerika. Dnes pobaltské státy, navzdory nevelkému území a omezenému počtu obyvatel, hrají na evropské scéně nebývalou roli. Svědčí o tom kariéra Kaji Kallasové, která se stala jako ministryně zahraničí EU jednou z nejmocnjších figur evropské politiky. Tohoto postavení dosáhla dík krajně nepřátelskému stanovisku k Sovětskému svazu a Ruské federaci. Zpočátku jsem se domníval, že její rusofobie by mohla být motivována tím, že sovětský režim pronásledoval její rodiče a že je tu tedy ve hře rodinná zkušenost. Tento argument však nepřichází v úvahu: narodila se a dospívala v prostředí sovětské věrchušky, privilegované stranické vrstvy – její otec byl v době, kdy jí bylo 12, jmenován poslancem nejvyššího Sovětu. V dospívání využila privilegií, vystudovala práva, měla možnost pobývat v zahraničí a její otec po rozpadu Sovětského svazu rázem udělal velký názorový přemet a stal se významným činitelem nového litevského režimu.
Proč o tom mluvím? Výměny kabátů nejsou ve zlomových historických obdobích ničím zvláštním, jak u nás dokládá prezident Pavel. Lidem tohoto typu neupřeme intelektuální předpoklady a schopnost přizpůsobit se aktuálním podmínkám, nadřazovat věc kariéry nad opravdovostí názorů a morálních principů. Podle Darwina schopnost se přizpůsobit zvyšuje jedinci šanci přežít ve změněných podmínkách. Budiž. V přírodní říši s tím nic nenaděláme, ale máme to tolerovat, když se to přenáší na lidskou společnost? Dnešní doba tento trend, boužel, podporuje, stáváme se svědky velkého přelomu, nezahaleného návratu do dob, kdy nad etikou a právem vítězila pěst, touha po kariéře a moci.
Dnes tento postoj denně dokumentuje americký prezident, jehož představa o neomylnosti, vyjádřená v rozhovoru pro New York Times, svědčí o narcisismu, nebezpečné duševní poruše. Případ Kallasové patří do jiné kategorie intelektuální a morální deprivace, ale odpovídá celkovému poklesu zdravého rozumu v Evropě. Je to alarmující případ závratné kariéry političky státu, který leží na nejzazší východní hranici a čítá pouze 2,9 milionů obyvatel (přitom ruská a polská menšina ukrajuje z tohoto nevelkého celku víc než 10 %). Jedna z pouček dialektiky říká, že kvantita se za určitých podmínek mění v kvalitu. Můžeme tuto úměru poopravit: někdy malou kvantitatu mění ve velkou její postavení na šachovnici velké hry.
Po těchto odbočkách se vracíme k tématu extrémní deformace národního vědomí. V lednovém čísle citovaného časopisu se dočteme o tom, jak se v Litvě utužují šrouby antiruské xenofobie. Vláda zakázala po 25 letech vysílání ruského radia, které - jak jinak? - podporovalo její politiku, ale zapřisáhlí proevropští patrioti dospěli k názoru, že nelze nadále tolerovat „jazyk, který nepatří do evropského kulturního prostoru“.
Ochráncům litevštiny zřejmě vadilo, že čtvrtinu posluchačů ruského radia tvořili Litevci. Redaktorům britského časopisu konečně došlo, že se v Litvě děje něco nekalého. Dokazuje to do nebe volající případ ruského lékaře Alexandra Polupana, který v roce 2020 léčil Navalného, ale kterému nedovolili pracovat ve svém oboru, ani když po třech letech ovládl litevštinu a splnil požadavky kladené na udělení licence.
Tak se před námi otevírá nové velké téma – odkud se bere v Litvě a vůbec v Pobaltí nacionalismus rasistického typu? Proč se tyto země, jakmile byly obsazeny wermachtem a později zbaveny kazajky Sovětského svazu, staly dějštěm antisemitiských pogromů a nacionálních čistek? Jak bylo možné, že část populace propadla nacismu, přidala se k Německu a prováděla pogromy, které si v ničem nezadaly s brutalitou speciálních komand SS? Také se nedozvíme, proč vlády osvobozených států dovolily pravidelné oslavné pochody přeživších dobrovolníků SS.
Redaktorům The Economist již něco došlo, ale Komise Evropské unie, kde Kallasová začíná Leyenové šlapat na paty, nepřestane ve svém křižáckém tažení proti ruskému Anikristovi a nedovolí zdravému rozumu, aby uplatnil svá práva. Tím, že dlouhodobě odsuzující a potírají toleranci jako záruku dobrých sousedských vzahů mezi národy různého původu a tradic, ocitají se mimo prostor evropské civilizační sféry.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
