Především   z b r o j a ř ů m,  finančníkům a akcionářům. Petr Kolář, majitel zbrojovky a lobbista, by byl velmi nerad, kdyby se jeho podnikání začalo zle dařit. Totéž platí o zbrojařích – Michalu Strnadovi, Martinu Drdovi, René Holečkovi a dalších podnikatelích v zónách výroby smrtících nástrojů. Klíčová je otázka, kterou si musí každý výrobce zbraní položit:  je tato výroba, není-li zaručen dlouhdobý odbyt, ekonomicky prospěšná ? Jak dlouho to trvá, než se náklady na výrobu začnou vyplácet? Válka je pro zbrojaře živá voda. Hlásání míru, podpora přátelských vztahů mezi národy jim jde proti srsti, píče Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Druhou profesí, která zbrojením přímo kvete, jsou  g e n e r á l o v é,  důstojníci armád a všechny složky zpravodajských služeb. Jak je stav válečných profesí nicotný, když je všude klid a mír! A jak silní se cítí v kramflecích, když se k nim obracejí oči veřejnosti s úpěnlivou otázkou – zachráníte nás, když vypukne válka? Jak to zvyšuje jejich sebevědomí, když vidí, že  jejich rezort odčerpává peníze na školství, zdravotnictví, sociální péči a cokoliv jiného! Jak je naplňuje radostí, že – na rozdíl jiných ministerstev – oni mají tolik peněz, že ve svých štábech a komisích ani neví, kam dřív skočit, aby je  vyčerpali. Prestiž hnáná politikou rozehrává nebezpečnou hru – generálům se nechce sedět trpělivě vzadu, mají-li příležitost řečnit z tribun a dávat pomalým politikům lekce.
     
Podobné ambice mají také šéfové  t a j n ý ch  s l u ž e b. Dějiny CIA nabízejí mnoho příkladů, kdy se zpravodajci chopili riskantní hry podněcující politické akce; někdy jednali i bez prezidentova svolení. Rozehrávali si svou vlastní hru. Připomene si dnes někdo provokativní zostření švédsko-ruských vztahů v roce 1986, způsobené tím, že CIA poslalo k břehům Švédska fingované ruské ponorky pronajaté od Italů? Když tuto zprávu Sověti popřeli a radili Švédům, aby ponorky u svých břehů potápěli, jasno v tom měla přinést cesta Olofa Palmeho do Moskvy. Krátce před tím byl však nájemným vrahem zastřelen. Kdo měl na tom zájem, kdo tuto špinavou hru financoval? Ani naší zemi se nepodařilo zůstat stranou podobných intrik. Připomeňme  dva výbuchy ve vrbětickém arzenálu zbraní v roce 2014, které tehdy naše úřady uzavřely, ale po sedmi letetch otevřely na popud  šéfa BIS Koudelky nedávno dekorovaného medailí CIA.  Tato aféra byla použita jako rozbuška proti Rusku, které se ucházelo o zakázku  nových atomových reaktorů. Způsob, jakým se u nás tajné státní orgány snaží hrát  politickou roli, překračuje ústavní meze  – ohrožení národní bezpečnosti spatřovaly například i ve školních osnovách dějepisu.

Překračování pravomoci není vlastní pouze vojákům a stratégům, souzní také s pokusy  p r á v n í k ů  překročit meze zákonodárné kompetence  a působit ve sféře  moci výkonné. Porušování demokratické dělby moci se tak stává součástí denní politické praxe.  Kolikrát se náš Ústavní soud neřídil nestrannými právními normami, ale politickým zájemem. Předseda Rychetský několikrát varoval, že Ústavní soud má prostředky, jak zabránit nežádoucím (pro koho?) politickým změnám. Není nakonec rozhodující silou ve státě nikoli lid, nýbrž Ústavní soud?

Dalším negativním faktorem je   p ř í p r a v a   n a   v á l k u,  která se dnes šíří jako nezbytná součást zajišťování bezpečnosti států. Evropská komise 27. března vyhlásila strategii příprav, která občany vyzývá, aby si sami zajistili aspoň na týden dost vody a jídla. Na špici tohoto trendu jsou Švédové – o Velikonocích dostalo 5 milionů domácností brožuru o přípravách přežití (100 litrů vody, jídlo v plechovkách, peníze v hotovosti). Finsko, Francie, Německo a ostatní země takovou „vstupenku do války“ připravují. Tím vzniká nebezpečná psychóza strachu. Svědčí to o tom, že válka je už za dvěřmi, že to není jen „něco u sousedů“ a že armáda nemůže ochránit každého – stát si vystavuje alibi, obrana se privatizuje. Čím víc se vystresované obyvatelstvo připraví na válku, tím snadněji politici-jestřábi vyvolají válku.

Nikde, ani daleko na obzoru, se neobjevuje žádný pokus zabránit válce, nikde žádná  prevence války, žáné úsilí, jak zachovat mír. Uvažuji, co by mohlo stát v takové brožuře  o  p ř í p r a v á c h   m í r u? Navrhuji:  1/ Zákaz xenofobní propagandy. 2/ Zákaz podněcování války jako nevyhnutelného řešení rozporů.  3/ Doklady o zhoubných účincích  války. 4/ Vysvětlování příčin válek. 5/ Smírčí snahy: výměny názorů, princip odpouštění a vciťování do stanoviska protivníka. 6/ Výměna kulturních, sportovních, vědeckých, profesionálních vztahů a statků na bázi institucí i soukromých kontaktů.

Dalším podílníkem při zbrojení jsou  m é d i a.  Jejich přednostním úkolem je přesvědčit veřejnost, že válka vždy byla a zůstává žádoucím nástrojem k dosažení politických cílů. V obecném povědomí, které se promítlo do mezinárodních dokumentů o přípustném vedení války, je  pouze   o b r a n n á   válka považována za legální.

Války, které Spojené státy vedly od konce 19. století až po ty nedávné ve Vietnamu, Iráku, Afghánistánu, Sýrii nebo Libyi, měly ryze útočné cíle, motivované dobyvačnými důvody, které se dřív neopentlovaly žádnými lidskými právy nebo odvetou. Také podpora ukrajinských oranžových revolucí měla dobyvačný ráz –  protiruské vášně, které se vzedmuly za druhé světové vály, kdy banderovští teroristé bojovali bok po boku s německou armádu, hrály do karet americkým jestřábům, kteří použili ukrajinskou nenávist ve prospěch vlastních cílů. Historické rozpory mezi Ukrajinou a Ruskem se staly záminkou k útoku západních mocností proti Rusku. Severoatlantickým jestřábům vyhovovalo, že tíha tohoto útoku leží na ukrajinské armádě.
    

Podíl našich médií při vyvolávání válečné psychózy je horší než v jiných zemích, vyjma snad Anglie. Naše ministryně války vystupuje jako Valkýra, posedlá extrémními názory, která běžné morální principy přímo s rozkoší válcuje a drtí. Když ukrajinský terorista omylem zabil dceru ruského ideologa Dogina, Valkýra se zaťatými zuby prohlásí – dobře jí tak! Má smůlu, že se narodila na nesprávném místě. Bojovnice v sukních neníí v tom  sama, již bývalý ruský Žid či židovský Rus, nyní Vladimir Zelenskij prohlásil, že ruský národ je obtížen kolektivní vinou – asi jako jsou křesťané postiženi dědičným hříchem. Ukrajinský spisovatel Stanislav Asejev, pověřený výzvědnou činností na Donbase, nedávno prohlásil: „Dokud bude Rusko existovat, bude naším nepřítelem, strategickým protivníkem. I když se zcela změní ruské politické vedení a přijde skutečný liberál, v pohledu na Ukrajinu zůstane Rusko Ruskem.“ (Kdyby mě chytili dřív, zastřelili by mě. Právo, 24. 2.) Odstavený generál Zalužnyj na konferenci v Londýně prohlásil, že boj Ukrajinců s Rusy je „věkověčný“.
    

Hodnotíme-li účast našich médií v přípravě na válku, musíme konstatovat, že naše veřejnost snad nikdy nebyla pod takovým tlakem militarizace a válečné hysterie. S přípravami Rakouska na první světovou nválku česká veřejnost neměla nic společného a pozdější Hitlerovu válečnou hysterii český národ vnímal jako ohrožení vlastní existence. Od chvíle, kdy Američané vlastnili atomovou pumu Truman byl posedlý válkou a mírové hnutí 50. let nebylo taktickým výmyslem Moskvy, jak se nám dnes snaží někteří váleční ideologové vštípit, ale vyjadřovalo přání milionů lidí v Evropě, kteří nechtěli být vystaveni smrtelnému nebezpečí. 

Dnešní záměrné  posilování válečné psychózy začalo ve chvíli, kdy Putin dal najevo, že nebude poslušen příkazů vítězů ve studené válce a bude hájit zájmy Rusů včetně těch 23 milionů, kteří se po rozpadu Sovětského svazu octli v cizině a byli vystaveni perzekucím. Místo toho, abych citovat řadu válkychtivých výroků a akcí našich médií, uvedu jeden odstrašující příklad, který se již nesmazatelně vepsal do dějin hanebností – je to Putinova hlavu v pytli vyvěšená na budově ministerstva. Toto propagační unikum předčily snad jen praktiky Goebbelsovy válečné propagandy. Do téhož soupisu hanebností patří také odpudivé označení „chcimír“, kterým naši válečníci označili francouzského levicového politika Jacqua Jaure`se, odpůrce války, zastřeleného pro svůj postoj k válce atentátníkem-nacionalistou. A co říci o zákazech ruské klasické hudby, významných ruských zpěváků, spisovatelů, publicistů nebo o cenzuře uvalené na Holanovu sbírku Rudoarmějci? Skutečnost, že díla oslavující historická vítězství Ruska nad Napoleonem a Hitlerem musí být zakázána, sama o sobě vypovídá o nebezpečné pošetilosti, s jakou se dnes politická mašinerie snaží převrátit dějiny vzůru nohama.