Úspěšný český herní vývojář a spoluzakladatel Společnosti pro obranu svobody projevu Daniel Vávra se vrátil z televizní debaty o možném zákazu sociálních sítí pro děti s pocitem, že prostor pro skutečnou diskusi byl minimální. V pořadu Džamila má slovo chtěl podle vlastních slov především připomenout několik základních faktů. Namísto souvislé debaty však podle něj převládl styl, který znemožňoval rozvinout argument.
Vávra popsal atmosféru vysílání s jistou ironií. „Máte slovo, nadechnete se, vypustíte první slabiku a… nemáte slovo,“ napsal. Z druhé strany podle něj přicházelo hlasité pokřikování a diskuse se měnila spíše v souboj hlasitosti než ve výměnu argumentů.
Samotná debata se točila kolem úvah o zákazu sociálních sítí pro děti do patnácti let. Podle Vávry byla vystavěna na předem přijatém předpokladu. Nejprve zazněla shoda, že sociální sítě představují téměř výhradně škodlivý fenomén. Následovala shoda, že řešením je zákaz. Vávra tuto logiku zpochybňuje. Připomíná historické zkušenosti se zákazy, které podle něj málokdy vedou k vymizení jevu, jen jej přesouvají jinam.
Podle něj navíc zazníval paradoxní moment. Někteří zastánci zákazů podle jeho popisu zároveň otevřeně přiznávali, že sami sociální sítě používají a jsou na nich aktivní. Vávra si proto kladl otázku, proč lidé využívají nástroj, který současně označují za výhradně škodlivý.
Ve svém komentáři upozornil, že obavy z nových médií nejsou v dějinách ničím novým. V devatenáctém století se podle něj lékaři obávali, že čtení románů kazí dětem i ženám mozek. Později se podobné varování objevovalo u rozhlasu, komiksů, rockové hudby, televize nebo videí na hudební stanici MTV. Tehdy se podle kritiků měly rychlé střihy videoklipů podepisovat na schopnosti dětí soustředit se.
Vávra se vymezil i proti tvrzením, že sociální sítě stojí za nárůstem poruch příjmu potravy. Připomíná, že největší vlna těchto problémů začala už v devadesátých letech, tedy v době, kdy sociální sítě ani internet v dnešní podobě neexistovaly. Zároveň připomněl internetové komunity z poloviny prvního desetiletí tohoto století, označované jako pro ana nebo pro mia, které podporovaly extrémní hubnutí a sdílely rady, jak skrývat poruchy příjmu potravy před okolím.
Podle Vávry existují studie, které nenacházejí silnou souvislost mezi používáním sociálních sítí a zhoršením kvality života. Odkazuje na výzkumy psychologa Andrewa K. Przybylského z Oxfordské university, které analyzovaly velké soubory dat o chování uživatelů.
Podstatná část jeho argumentace se soustředí na otázku řešení. Připouští, že pro některé děti mohou sociální sítě představovat problém a že je rozumné hledat způsoby, jak negativní dopady omezit. Za klíčové však považuje roli rodičů. Podle něj už dnes existují nástroje, které umožňují kontrolovat obsah i čas strávený na telefonu nebo počítači.
Současně zdůrazňuje, že sociální sítě nejsou pouze zdrojem problémů. Jako příklad uvádí platformu YouTube, kterou označuje za jednu z nejvýznamnějších studnic vědomostí současnosti. Podle jeho slov změnila způsob, jakým se lidé učí, sdílejí zkušenosti a získávají praktické dovednosti. Podobnou ambivalenci podle něj vykazuje i TikTok, který může být problematický, ale zároveň nabízí prostor pro kreativitu i vzdělávání.
Vávra zároveň varuje, že plošný zákaz by byl podle něj obtížně vymahatelný. Děti by si podle jeho názoru našly jiné cesty a přesunuly by se na méně kontrolovatelné platformy nebo uzavřená prostředí.
Ve svém textu vyslovuje také obavu, že skutečným cílem podobných návrhů může být širší zavedení digitální identity podle evropského systému eIDAS Regulation. Pokud by bylo nutné ověřovat věk uživatelů, museli by se podle něj identifikovat i dospělí. To by podle jeho slov otevřelo prostor pro rozsáhlejší sledování online komunikace.
Zajímavý moment podle Vávry nastal až po skončení natáčení. Jakmile kamery zhasly, diskuse pokračovala mimo studio. Atmosféra se podle jeho slov výrazně změnila. Účastníci, kteří se ve vysílání přeli, spolu začali mluvit klidně a hledali společné body.
Zvláštní pozornost věnoval mladým lidem v publiku. Právě jejich přístup jej podle vlastních slov povzbudil. Popisuje je jako otevřené diskusi a ochotné naslouchat i názorům, se kterými nesouhlasí. Někteří z nich podle něj formulovali velmi přesné otázky i argumenty.
Vávra nakonec z celé zkušenosti odchází s překvapivým dojmem. Samotná televizní debata podle něj působila konfrontačně a hlučně. Jakmile však skončila, ukázalo se, že lidé jsou schopni vést věcný rozhovor a hledat kompromis. Právě to v něm podle jeho slov vyvolalo pocit, že veřejná diskuse může fungovat mnohem lépe, než jak často vypadá na obrazovce.
(dan, prvnizpravy.cz, repro: tn.cz)
