Motoristé vznikli jako protestní projekt postavený na nespokojenosti s regulacemi, zelenou politikou a pocitem, že stát systematicky omezuje běžný život lidí. Jejich sdělení bylo jednoduché a účinné. Bráníme svobodu pohybu, odmítáme ideologii zákazů a chceme vrátit zdravý rozum do politiky. Tento rámec jim rychle přinesl pozornost i podporu části veřejnosti. Jenže Motoristé udělali krok, který většina protestních hnutí činí až po letech. Prakticky okamžitě vstoupili do vlády.
Tím se ocitli v pozici, na kterou nebyli připraveni. Z protestní strany se stala vládní síla bez vybudovaných struktur, bez jasné vnitřní hierarchie a bez programové hloubky. Zatímco SPD, která prošla dlouhými lety opoziční politiky, se při vstupu do vlády rozhodla obsazovat exekutivní pozice převážně odborníky, Motoristé od počátku usilovali o přímé obsazení ministerstev vlastními politickými tvářemi. Tento rozdíl není technický, ale zásadní. Ukazuje, že Motoristé nevnímají vládnutí jako proces učení, nýbrž jako okamžité potvrzení politické legitimity.
Protestní identita Motoristů byla založena na odporu vůči systému. Vládní realita však žádá pravý opak. Vyžaduje schopnost systém řídit, udržovat a obhajovat. Motoristé tak čelí stejnému paradoxu jako jiná protestní hnutí, jen v extrémně zrychlené podobě. Musí vysvětlovat, proč se účastní vlády, kterou ještě nedávno kritizovali, a zároveň obhajovat rozhodnutí, jež jsou v přímém rozporu s jednoduchými slogany, které je vynesly do politiky.
Programová nabídka Motoristů se v této fázi ocitá v úzkém koridoru. Odpor proti regulacím a zelené politice funguje jako mobilizační téma, ale jako vládní program nestačí. Vládnutí znamená odpovědět na otázky rozpočtu, sociální politiky, bezpečnosti, zahraničních vztahů i fungování státu jako celku. Právě zde se ukazuje, že Motoristé zatím nenabízejí ucelenou vizi. Jejich politika je spíše reakcí než koncepcí. Vědí, proti čemu jsou, ale jen vágně tuší, co chtějí vybudovat místo toho.
Dalším problémem je personální rovina. Rychlý vstup do vlády odhalil nedostatek zkušeností s řízením složitých resortů. Zatímco odborníci mohou případná selhání vysvětlovat technickými omezeními, politici bez hlubšího zázemí nesou odpovědnost přímo. Každé pochybení se tak okamžitě promítá do obrazu celé strany. Protestní hnutí si může dovolit určitou míru chyb. Vládní strana nikoli.
Motoristé se navíc ocitají v konkurenčním prostoru, který je už nyní přeplněný. Část jejich voličů sdílejí s SPD, část s ANO a část s obecnou protivládní náladou. Jakmile se Motoristé stanou součástí vládního establishmentu, přicházejí o svou hlavní výhodu. O pocit, že stojí proti systému. Protestní voliči však nejsou trpěliví ani loajální. Jakmile zmizí pocit vzdoru, hledají nový ventil nespokojenosti.
Psali jsme: ANO mezi výkonem moci a vyprázdněním politiky
Pokud mají Motoristé přežít celé volební období a vstoupit do dalších voleb jako relevantní politická síla, budou muset projít rychlou a bolestivou proměnou. Budou muset přestat být jednorozměrným protestem a stát se skutečnou politickou stranou. To znamená formulovat srozumitelný program, jasně vymezit priority, přijmout kompromisy a nést odpovědnost za rozhodnutí, která nebudou populární. Zároveň budou muset vysvětlit, proč jejich účast ve vládě není zradou vlastních slibů, ale jejich naplněním.
Pointa je neúprosná. Motoristé vstoupili do vlády dřív, než si vyzkoušeli, co znamená politika bez moci. Tím se připravili o ochranný štít protestu a převzali plnou odpovědnost. Pokud nedokážou rychle nabídnout víc než odpor k regulacím a symbolickou rétoriku, hrozí jim stejný osud jako jiným rychlým politickým projektům. Krátký vzestup, hlasitý vstup a tiché zmizení. Vládnout bez programu je risk. Vládnout bez identity je začátek konce.
(Jiří Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: x)
