Vojenský útok Spojených států a Izraele na Írán otevřel jednu z nejnepříjemnějších a zároveň nejzásadnějších otázek současné geopolitiky. Jakou hodnotu má dnes mezinárodní právo, pokud je jeho výklad závislý na tom, kdo zrovna používá vojenskou sílu. Tato otázka se stává stále naléhavější v době, kdy NATO prezentuje navenek jednotu, ale uvnitř aliance sílí pochybnosti o strategii Západu, o legitimitě preventivních válek a o samotné budoucnosti euroatlantického bezpečnostního systému.

Italský politolog Giuseppe Romeo v rozhovoru pro německý deník Berliner Zeitung pozorňuje, že současný konflikt kolem Íránu není izolovanou událostí, ale symptomem hlubší krize mezinárodního řádu. Podle něj totiž dochází k postupnému rozkladu jednoho z klíčových principů, na kterých byl poválečný systém založen. Tím je zákaz preventivní války. Jak Romeo vysvětluje, tento princip vznikl právě proto, aby se zabránilo situaci, kdy by jednotlivé státy mohly své vojenské útoky ospravedlňovat hypotetickými hrozbami.

Romeo v rozhovoru upozorňuje, že Charta Organizace spojených národů byla po druhé světové válce koncipována velmi jednoznačně. Článek 2 odstavec 4 totiž zakazuje hrozbu silou i její použití v mezinárodních vztazích, pokud nedojde k jasně identifikované agresi. Tento princip měl zabránit návratu do světa, kde o výsledku konfliktů rozhoduje pouze síla. Jak však politolog upozorňuje, současný vývoj ukazuje pravý opak.

„Pokud je vojenská síla použita bez toho, aby existovala konkrétní a prokazatelná agrese, opouštíme rámec moderního mezinárodního práva,“ upozorňuje Romeo. Dodává, že právě koncept preventivní války je mimořádně problematický, protože může být zneužit prakticky k jakémukoli vojenskému zásahu.

Podle něj se současný útok USA a Izraele na Írán stává dalším precedensem, který navazuje na americkou invazi do Iráku v roce 2003. Tehdy Spojené státy rovněž argumentovaly potenciální hrozbou, která se později ukázala jako nedoložená. Vytváří se tak nebezpečný precedens, podle kterého může jakýkoli stát tvrdit, že se cítí ohrožen, a na tomto základě zahájit vojenskou operaci.

Romeo k tomu říká velmi otevřeně: „Pokud se tato interpretace prosadí jako legitimní, vrátíme se do světa, kde má větší váhu moc než právo.“ Právě zde se podle něj objevuje jeden z nejvýbušnějších problémů současné geopolitiky. Tím je vnímání dvojích standardů. Zatímco Západ tvrdě odsuzuje ruský útok na Ukrajinu, v případě preventivních vojenských operací Spojených států nebo Izraele používá výrazně odlišnou argumentaci.

Romeo proto pokládá otázku, která je podle něj mimo Západ stále častější. „Proč by měl být preventivní útok legitimní v případě Spojených států a Izraele, ale ne v případě Ruska?“ ptá se. Právě tato asymetrie podle něj zásadně podkopává důvěryhodnost mezinárodního práva. Mnoho států mimo západní blok totiž vnímá, že pravidla jsou uplatňována selektivně podle politických zájmů. Pokud se tento dojem rozšíří, může to mít podle Romea dramatické důsledky pro celý systém globální bezpečnosti.

Situaci ještě více komplikuje skutečnost, že útok na Írán přišel ve chvíli, kdy mezi Washingtonem a Teheránem probíhala diplomatická jednání v Ženevě. Tato okolnost podle Romea výrazně oslabuje důvěru v samotnou diplomacii. „Pokud může být stát napaden v době, kdy sedí u jednacího stolu, pak vyvstává zásadní otázka, jakou hodnotu vlastně diplomatické procesy mají,“ upozorňuje politolog.

Debata o současných konfliktech se přitom nedá oddělit od širšího vývoje NATO po skončení studené války. Aliance byla původně vytvořena jako obranný pakt proti Sovětskému svazu. Po jeho rozpadu však ztratila svého hlavního protivníka. Místo zásadní reformy se NATO podle Romea rozhodlo změnit svou roli.

Aliance se postupně transformovala z čistě obranného uskupení na organizaci, která provádí vojenské operace i mimo své původní teritorium. Tento posun byl zásadní. NATO se začalo angažovat v krizových regionech, i když žádný členský stát nebyl přímo napaden.

Podle Romea tato transformace zásadně změnila charakter aliance a zároveň oslabila možnost, aby Evropa vytvořila vlastní bezpečnostní identitu. Koncept evropské obrany, který se začal diskutovat již v devadesátých letech, byl postupně integrován do struktur NATO.

Podobné debaty přitom nejsou nové. Již v šedesátých letech upozorňoval francouzský prezident Charles de Gaulle na riziko přílišné závislosti Evropy na Spojených státech. Nešlo přitom o odmítnutí transatlantického partnerství, ale o snahu vytvořit strategickou rovnováhu.

Romeo připomíná, že podobná otázka je aktuální i dnes. Pokud má transatlantická aliance dlouhodobě přežít, bude podle něj nutné, aby Evropa získala větší politickou a strategickou autonomii. Vývoj po roce 1989 navíc podle něj vytvořil další napětí. Rozšiřování NATO na východ bylo Západem prezentováno jako stabilizační proces. V Moskvě však bylo vnímáno jako strategická hrozba.

„Vznikl konflikt vnímání,“ vysvětluje Romeo. Zatímco Západ interpretoval rozšíření aliance jako posílení stability ve střední a východní Evropě, Rusko jej chápalo jako postupné přibližování vojenské infrastruktury k jeho hranicím. Podle politologa proto nelze válku na Ukrajině chápat pouze jako izolovaný konflikt. Je výsledkem dlouhodobého procesu, ve kterém se mísily geopolitické zájmy, ekonomické rivality a narůstající nedůvěra.

Romeo zároveň upozorňuje na další aspekt, který je v debatě často opomíjen. Tím je ekonomická dimenze geopolitiky. Spojené státy podle něj dlouhodobě sledovaly s obavami možnost hlubší ekonomické integrace mezi Evropskou unií a Ruskem.

Vytvoření hospodářského prostoru od Lisabonu po Vladivostok by totiž mohlo zásadně změnit globální rovnováhu sil. Takový blok by spojoval evropskou technologickou a průmyslovou kapacitu s ruskými energetickými zdroji. Dalším zdrojem napětí je podle Romea současná militarizace evropských ekonomik. Německo i další státy Evropské unie investují obrovské částky do zbrojních programů. Tento trend může mít podle něj dlouhodobé ekonomické důsledky.


Politolog připomíná i historickou zkušenost Sovětského svazu, který byl vojenskou supervelmocí, ale zároveň měl ekonomiku zatíženou strukturálními problémy. Dalším signálem geopolitických změn může být podle Romea i dohoda Mercosur mezi Evropskou unií a státy Jižní Ameriky. V době, kdy Evropa investuje obrovské prostředky do zbrojení, se zároveň otevírá většímu dovozu potravin. To podle něj vyvolává otázku, zda si Evropa nepřipravuje jakousi pojistku pro případ, že by její vlastní zemědělská produkce byla oslabena dlouhodobou militarizací ekonomiky.

V rámci NATO se navíc stále zřetelněji objevují rozdíly mezi jednotlivými státy. Španělsko například americkoizraelský útok na Írán kritizovalo. Podobně opatrné postoje se objevily také v Maďarsku nebo na Slovensku.

Romeo zdůrazňuje, že článek 5 NATO nefunguje automaticky. Každé rozhodnutí aliance vyžaduje politický konsenzus všech členů. Pokud tento konsenzus neexistuje, aliance jako celek jednat nemůže. Právě tato skutečnost podle něj ukazuje, že obraz absolutní jednoty NATO je často spíše politickou konstrukcí než realitou.

Otázkou podle něj zůstává i role Německa v současné geopolitice. Německo by podle Romea mohlo hrát stabilizující roli mezi Východem a Západem, podobně jako v minulosti v době politiky Willyho Brandta. „Dnes se však německá politika zdá být mnohem silněji orientována na transatlantickou dynamiku než na vytvoření samostatné evropské strategie,“ říká.

Romeo upozorňuje, že svět se dnes posouvá od unipolárního systému směrem k multipolárnímu uspořádání. Vedle Spojených států a Číny získávají stále větší vliv další regionální mocnosti, například Indie nebo Turecko. Podle něj tak může vzniknout nová geopolitická rovnováha. Otázkou zůstává, zda bude její vznik relativně mírový, nebo zda bude provázen sérií konfliktů. „Historie ukazuje, že nové mezinárodní řády často vznikají po velkých krizích,“ uzavírá Romeo.

Pokud se totiž podle mnoha analytiků nepodaří obnovit důvěru v univerzální platnost mezinárodního práva, může se svět postupně vracet do éry geopolitiky, v níž rozhoduje především vojenská síla a schopnost prosadit vlastní zájmy.